Byl ještě večer. Byl jsem tak malátný, že jsem se nedonutil otočit hlavu a podívat se na fosforeskující číslice budíku, ale vnímal jsem zarudlou záři, která vstupovala oknem do místnosti a bezohledně zanechávala světlé šlápoty na koberci.

   Oči pozorovaly pomalu se pohybující skvrny a omámená mysl bezstarostně vetkávala reálné a snové do látky neurčitého druhu a zbarvení. A pak z ní ušila rozmarně měňavou košili, ve které jsem mohl jen stěží splynout s davem rozmanitě stejných chodců. Neotočí se, když skupinka holohlavých rve vlasy požehnanějšímu, ale teď pocítili nepotlačitelné nutkání otevřít svou umatlanou půllitrovku plnou zkyslých myšlenek a vykřičet svůj protest. Protest proti zlovolnému urážení smyslů, řádného vnímání a racionality jako takové.

   „Chyťte toho smrada v modré… Ne! V bílé košili!“

   A lidé se otáčeli, chňapali po sobě, po bankovních úřednících, po číšnících, kteří měli v letním horku přehozené sako přes ruku. Chňapali po sobě, trhali si manžety a naškrobené límečky. Moje košile však už byla hráškově zelená, a tak jsem se mohl s úsměvem otočit na pohlednou dívku čekající na zastávce a utrhnout jí rukáv bílé halenky.

   „Promiňte,“ omluvil jsem se jí, když tázavě zvedla zrak od úplného znění Zákona o účetnictví. „Ale hledáme člověka s bílou košilí, co mění barvy.“

   „Mění barvy?“ zeptala se ta chladná, účelně uvažující dívenka. „Proč jste si tedy tak jistý, že je stále ještě bílá? Kdybyste trochu uvažoval předtím, než mi zničíte halenku, možná byste se přestal bez rozmyslu sápat po všem okolo.“

   Paže, kterou odhalil můj poťouchlý čin, byla útlá a něžná. Zalitoval jsem, že jsem halenku z dívky nestrhl celou, abych spatřil také andělská křídla klíčních kostí a mělký žlábek drobných ňader tušených pod zvlněnou látkou.

   „A tohle,“ pozdvihla k mým očím utržený rukáv dívka, do které bych se zamiloval, kdyby se dokázala mile usmát, „tohle ke všemu není bílá, ale slonová kost!“

   Lidé naslouchající našemu rozhovoru se zasmáli, ale příliš jsem toužil rozpustit nános ledu na tváři zatím bezejmenné lásky, abych jejich neomalenému počínání věnoval pozornost. Oni však věnovali pozornost mé osobě, a tak jim nemohlo uniknout, že má košile již není zelená hráškově, nýbrž olivově. Límeček kamsi zmizel, i rukávy byly kratší a na zádech anglický nápis „JOIN THE ARMY!“.

   „Dovolte,“ vzal jsem dívce z ruky zplihlý kus látky, přičemž jsem se snažil letmo dotknout jejích překvapivě dlouhých, štíhlých prstů. „Ano, je to naštěstí utržené ve švu, takže to půjde určitě snadno…“

   Útěšná slova přerušila ruka, která rázně dopadla na moje rameno. Prudkým škubnutím mě obrátila k sobě, ale přízračná košile to nešetrné trhnutí vydržela. Díval jsem se do tváře staršímu muži, který zjevně trávil většinu času na čerstvém vzduchu. Jeho obličej a krk byly brunátné, nesčetněkrát sežehnuté sluncem i mrazem. Asi kopáč nebo zedník, síla jeho paží by tomu odpovídala, a tak jsem se vzpíral marně.

   „Máš tmavě zelený triko, mladej…“ triumfoval nade mnou, ale především nad méně úspěšnými pátrači, kteří se srotili okolo nás. „Měls světle zelenou košili a teď máš tmavě zelený triko!“

   Až nyní jsem si uvědomil, že můj krk už nesvírá těsný límeček. Pootočil jsem hlavou, abych se přesvědčil, že mě nevyzpytatelná košile další proměnou barvy i střihu prozradila ochráncům stálosti a neměnnosti.

   Přemýšlel jsem, jak uniknout ze sevření, ve kterém mě pevně držela realita zosobněná spravedlivě rozhořčeným dělníkem, když jsem ucítil, že límeček a rukávy jsou zpět na svém místě.

   „Nevím o čem mluvíte,“ oponoval jsem proto svému vězniteli. „Mám přece košili!“

   „Děláš si ze mě srandu? To mi chceš namluvit, žes měl celou dobu na sobě kanárkově žlutou košili s modrejma obláčkama? Copak jsem idiot?“

   Muž chtěl škubnout košilí, aby dodal větší váhu svým slovům, ale zapotácel se a spadl na zem. Košile se totiž v předtuše dalšího hrubého zacházení změnila v červené síťované tílko s logem mně neznámého fitness centra „Muscle Man“ a brunátný dělník nečekaně zabral do prázdna.

   Rychle jsem se otočil k dívce, která s rukávem v ruce sledovala tu podivnou strkanici, a vzal ji pod paží. Ochránci jediného přijatelného způsobu vnímání byli překvapeni nečekaným obratem situace a nepokoušeli se mě zadržet. Ani dívka se nevzpírala, jen se křečovitě držela mého rukávu. Byl krémově hnědý, na manžetě s kýčovitým knoflíčkem, který vypadal jako malá zlatá růžička.

   „Pojďte,“ pobízel jsem dívku ke spěchu, „bydlím nedaleko, takže vám to alespoň provizorně spíchnu. Anebo vám dám něco svého, abyste nemusela chodit po městě s jedním rukávem.“

   A mluvil jsem pořád dál. Bez přestávky, aby neměla možnost vstoupit do mého monologu svým úsečným odmítnutím. Bezostyšně jsem vykrádal historky svých známých, vymýšlel si nové a celou dobu doufal, že se mnou nezůstává jen proto, že je příliš slabá, aby se vytrhla z mého objetí.

   Její nepřístupný výraz nakonec povolil a objevil se náznak úsměvu v mrazivě modrých očích. Nebyl to však důsledek mé neutuchající výřečnosti, smála se, když sledovala moje nešikovné zápolení s jehlou a nití, které jsem objevil v šuplíku s tisícem dalších drobností. Natáhla svou krásnou ruku, vzala mi z poraněných prstů jehlu a řekla jediné tiché slovo.

   „Puč.“

   To slovo v sobě obsahovalo i příslib událostí, které obvykle následují a které včetně fotografií podrobně dokumentuje množství specializovaných časopisů. Lze tedy bez významného ochuzení čtenáře přeskočit až k okamžiku, kdy jsme se příjemně unaveni rozvalovali v posteli a v nesmyslné hře dotýkali bříšky prstů. Moje milenka se na mě mlčky usmívala a pak se s povzdechem odešla omýt od mé lásky.

   Zůstal jsem ležet a pozoroval světlo pohasínajícího dne. Oči jsem zvedl až v okamžiku, kdy se znovu otevřely dveře koupelny. Byla to ona, jen přes čisté, rozehřáté tělo přehodila mou košili, aby zakryla nahotu, za kterou se náhle styděla. Díval jsem se na ni a nepřestával snít o kráse proměnlivosti.