24. července, 11:23, Rudný Brod   Na malém dlážděném plácku v parčíku před strohou nemocniční budovou je ticho, jen vrabčáci se melou v přítmí tisových keřů. Je dusno, mastné a páchnoucí zaplivaným bufetem u autobusové zastávky. Na lavičce ve stinném koutku plácku nehnutě sedí stařena. Husté šedé vlasy má svázané do nedbalého copu. Těká očima z místa na místo. Z trhanů nalévajících se levným pivem na otevřené okno ve třetím patře nemocnice, ze strnulých tváří cestujících tísnících se v dýchavičném autobusu na věž kostela na druhé straně náměstí, kde dělníci v poledním horku staví lešení. Pak schoulí pohled do uzavřeného prostoru parčíku se schnoucí vyprahlou travou a schlíplými keři a zatáhne oči kalem otupělé nevšímavosti. Sáhne rukou do kapsy zástěry a vytáhne starý rohlík. Pomalými pohyby uždibuje malé kousky a strojově je pohazuje na kostrbatou dlažbu prorostlou na mnoha místech cuchanci trávy. Ptáci se dál melou a hašteří v přítmí rozložitých tisů. Žádný neslétne na plácek, kam stařena rozhazuje malé kousky rohlíku, aby je sezobl. Stařena si toho nevšímá a dál bezvýrazně zírá před sebe.   24. července, 11:15, okresní nemocnice v Rudném Brodu   „Takže, pane Rath, nemám pro vás dobré zprávy.“ Doktor ve středních letech se pohodlně usadí v koženém křesílku, přehodí si ležérně nohu přes nohu a zapálí si cigaretu. Otočí se na židli k otevřenému oknu. V ordinaci je ticho, jen hodiny nad dveřmi hlasitě odkusují vteřiny. Doléhá sem zvuk dopravy tlumený několika rozložitými platany rostoucími v malém parčíku před budovou nemocnice. „Vaše matka má rakovinu, pane Rath.“ Nedívá se u toho na svůj protějšek. Skrývá svůj pohled do větví platanů a soustředěně potahuje z cigarety. Mhouří u toho oči a zdá se, že přemýšlí, jak vést další konverzaci. Už tolikrát říkal tyto dvě věty s malými obměnami tolika lidem a nikdy si nezvykl na to ticho, které následovalo. Čekají, že řekne, že je to dobré, že je tu šance, že se nemoc podchytila včas. Mnohokrát tomu tak není. Malá místnost za prosklenými dveřmi s oprýskaným nápisem ONKOLOGIE se pak nahustí dusivým tichem a on v takové atmosféře musí hrát nepříjemnou hru o jednom herci. Mladík sedící v pohodlném polstrovaném křesílku na druhé straně stolu mlčí. Propletené prsty se ani nehnou. Sedí a pohledem mlčky visí na lékaři. Jeho matka má neoperovatelný tumor mozku. Zanedlouho, když dokončí nesčíslným opakováním ohraný monolog, se lékař v pomačkaném bílém plášti s flíčkem od kávy na manžetě prudce otočí na své pohodlné židli a téměř vztekle to na něj vyprskne, zatímco jeho matka dole v parčíku před nemocnicí odhodí poslední kousek rohlíku mrtvým holubům.   24. července, 11:28, Rudný Brod   „Mami...“ „...“ „Mami!“ „Hmh... už jsi tady?“ „Půjdeme!“ „Co ti řekli?“ „Nic důležitýho, to co tobě... půjdeme...“ „Krmila jsem holuby.“ „Žádný tu nejsou, mami!“ „To nevadí... půjdeme?“   28. července,  22:00, Polnice, zápis z deníku mladého pana Ratha   Matka konečně usnula. Celý den mi nadávala za roztržené kalhoty. Nadávala mi za něco, co se stalo před jedenácti lety. Hrál jsem si tehdy v remízku za vsí u starého posedu. Roztrhl jsem si je o vyčnívající hřebík. Teď už spí, byl jsem se podívat. V pokoji má tmu. Zatáhla závěsy, stíny, které vrhá světlo pouliční lampy,  ji děsí. Byl jsem ve městě a nakoupil zbytek materiáíu, abych dostavěl pec. Všechno mám v kůlně na zadním dvorku. Pozítří přivezou žáruvzdorné cihly.   15. srpna, 23:35, Polnice   Je tmavá noc. Hustý déšť hněte bahnitý dvorek za malým oprýskaným domkem na kraji vsi. Nad dřevěnými vrátky zděné kolny v rohu dvorku poblikává holá žárovka. Její světlo dopadá jen na malý výsek cihlové dlažby před přístřeškem. Plechový komínek trčící ze střechy kolny je rozžhavený téměř do ruda i přes vytrvalý déšť. Dým stéká po střeše a zaplňuje malý dvorek. Pak se dveře kolny rozlétnou a pruh žhnoucího světla se zařízne do bahnitého obdélníku ohraničeného zdí. Obrys postavy stojící ve dveřích se tetelí horkem. „Badys!“ Výkřik je nepřirozeně ohraničený okolním hlukem, bubnováním deště o plechovou střechu, hukotem horkého vzduchu v komínku. Postava chvíli strnule zírá do dvora. „Kurva, Badys... k noze!“ Z boudy ve vzdáleném koutu dvorku vystrčí hlavu rozcuchané psisko. Začenichá a rozpačitě přešlapuje. „K noze povidám!“ Pánův hlas zní rozčileně. Psisko sebou trhne, pak vyběhne z boudy a se staženým ocasem kvapně přeběhne blátivou břečkou. Spolknou ho rozpálené útroby kolny a dveře se zaklapnou. Z domku se ozve kvílivý výkřik tlumený silnými cihlovými zdmi. Dveře kolny se ještě na chvilku pootevřou a pak zase zaklapnou. Když se pak škvírami ve dveřích malého přístavku prosmýkne žalostné zakňučení ukončené tupým zvukem úderu, kvil z domu utichne.   14. srpna,  21:43, Polnice, zápis z deníku mladého pana Ratha   Matka už vůbec nemluví. Vydává jen zběsilé skřeky. Leze mi to na nervy. Naštěstí jsem se stavbou už hotov. Dneska ji vyzkoušim. Snad mi Badys odpustí, je to pro dobrou věc.   20. srpna,  22:16, Polnice, zápis z deníku mladého pana Ratha   Už to nemůžu dál snášet. Morfium už skoro vůbec nezabírá. Snad ta agonie brzy skončí. Jinak to budu muset udělat sám. Stačí jen malinko víc potáhnout píst injekční stříkačky. Kdy už ta agonie skončí!?   5. září, 10:12, okresní nemocnice v Rudném Brodu   “Pane Rath, opravdu to nedokážu pochopit, ale zdá se, že nádor v mozku vaší matky zastavil růst.” Doktor v pomačkaném plášti se otočí na svém pohodlném křesílku, proplete prsty a s pohledem plným triumfální radosti čeká na odpověď mladíka zkroušeně stojícího u dveří ordinace. “To není možný, nevěřím tomu… a co vy tak zíráte, myslíte si, že je to vaše zásluha? Hovno! Neudělali jste ani hovno a teď se tváříte, že je to snad vaše zásluha…” Mladík se prudce otočí, vyběhne z ordinace dveřmi s oprýskaným nápisem ONKOLOGIE a práskne jimi za sebou. Doktor nechápavě zírá do míst, kde ještě před chvilkou stál mladý pan Rath, pak se otočí na židli, vstane a přistoupí k oknu. Vidí mladíka, jak vyběhne z budovy nemocnice. Prší. Voda z kaluží mu odstřikuje od nohou, když běží na zastávku autobusu. Lidi se za ním otáčejí.   6. září, 22:47, Polnice, zápis z deníku mladého pana Ratha   Byl jsem se podívat. Matka už spí. Zatáhl jsem jí závěsy, i když tvrdí, že jí stíny už neděsí. Mám poslední dvě ampule morfia. Dnes to udělám. Nevěřím tomu. Není možné, aby se takhle náhle vyléčila. Rakovina se nevzdává. Vrátí se a matka bude zase trpět. Navíc mi to dalo tolik práce. Postavil jsem tu pec vlastníma rukama. Postavil jsem ji pro ni. Takhle to nemělo dopadnout. Stálo mě to tolik sil. Jdu.