Blýská. Ať ještě bleskne!- říkám si.

Okna domků v dálce zlekaně mžikají.

Stojím v nedozrálém ječmenném poli,

prudce šlehán klasy přes lýtka.

Kuna-člověk prokmitl mezi stromy,

kus kůry odrýpnul, s divým kmitáním víčky

za mízou se dere.

Činely oblohy.

Zableskne se znova

a tentokrát tvář kuny-člověka

se šklebem se skryje.

Hřmění smáčeným vzduchem

od silnice k rybníku.

Čí je to sen, ve kterém dítě šárá dlaněmi

u rybničního dna?

Rozráží šero a vytrhává chaluhy.

Kuna-člověk si mlsně otírá

ústa do tmy lesa.

Nahoře na silnici se nečekaně zjevují

žena a děvčátko.

Tváře, zdá se mi, mají

v tom zlatém větvení blesků

vyděšené.

Drobnými rychlými kroky míjejí boží muka.

Dítě zatím dorostlo v rybničním šeru v muže.

Vyplouvá

k vytouženému nádechu,

k deštěm smáčené hladině.

Kuna-člověk vyráží sípavé skřeky

za siluetami v šátcích.

Déšť, zlatavé žíly a také boží plechy

se zvolna poroučejí do jiných končin.

Postava muže doplula ke břehu

a při převlékání se ztrácí v starce.

V jednu chvíli, v rodící se páře, připomíná…

Na silnici u božích muk,

v rybníce i v ječmenném poli

liduprázdně.

Hvězdy jak po naději, hladové,

opět prozařují oblohu.