Schovávám se pod stromy.

Prší .... oblečená jen svou kůží

chci cítit velké kapky padající z listů.

Štiplavé muňky dnes nevytáhnou paty,

tak proč bych nedala prostor svému "kdyby".

Vždyť prší!

Téměř dokonale 

ustrnu na lesní cestě.

Mezi prsty píchá mě jehličí

při pohledu na dřevo

sestavené v chalupu.

Přestává pršet. Beru za kliku.

Napjatá jako břečťan

dosahující vrcholu

přestávám se ovládat a chci

cítit i sebemenší pohyb

člověka, kterého znám jen chvíli.

Odchází po pár dotecích.

Nechci být v domě.

Ulehám na studenou trávu

a najednou nevidím své ruce ani nohy.

Na nose mě škrábou kořínky plevele.