|
|
|
| |
Noc. Prázdná ulice. Jen nesmyslně vřeštící kočky vyplňují to hrobové ticho mezi zestárlými domy. Mezi mnou a jinými lidmi, sedícími ve svých oknech. Cár ohořelého papíru se zmateně vznáší v lehkém vánku a uniká kamsi do prostoru, kam už mé oči nedohlédnou. Proudy myšlenek vyplnily mou rozbolavělou hlavu a zase se pomalu vytratily. Nejspíš se nedokázaly smířit s tím, že tu jsou sami - bez mé přítomnosti. Nechci je. Nedokázala bych unést jejich tíhu. Starosti se rozplynuly. Kdysi čerstvý vzduch se zahalil do zástěrky cigaretového dýmu a dechu nedočkavých milenců. Je mi z toho špatně. Jako z každé noci, kterou musím sledovat z oken zastřených temnotou. Prázdných, nudných, stále stejných oken, které mě doprovází na každém kroku. Snad ze zoufalství. Nevím. Nechci žádné nové myšlenky a žádná okna! Jsem tu sama. Sama se sebou a se svým tělem. Rezignuju na své okno a vznáším se ke hvězdám. Míjím noční hmyz, který pro mě vůbec nic neznamená. A jak by mohl... Stejně tu žádný není. Nedělám si z toho hlavu, protože mé myšlenky a smutek zůstali v tom zkurveným okně. Okně do ničeho. Žádná říše divů se za ním neskrývá. Jen prázdná ulice plná vřeštících koček, odpadků, nepřítomného hmyzu a v neposlední řadě taky má duše. Stejně prázdná jako tahle ulice. |
|
|