V podzimu

Toulal se bez cíle březovým hájem
pohledem hladil poštolku v koruně stromu,
v hloubavých očích stajený zájem,
bude-li ještě vůbec kdy komu
šeptat slůvka co pod čelem mu bdí,
brumlat je chraplavým hlasem,
dívat se, jak kdosi blízko spí
ve svatozáři násobené havraním vlasem.

Ve vousech jiskérky popela,
tóny v podzimu z myšlenek zrozené.
Kůra břízy je zbarvená do běla,
chladí ho do tváře zjizvené.
Byť na okamžik pouhý
dej mi Osude tu převelkou šanci
zažít palčivost i úmor touhy,
kterou znají snad jen zaprodanci...