Není snad nic potupnějšího, než se setkat s vlastní hloupostí. Nejde o to uvědomit si, jak na tom vlastně jsme s důvtipem, jde o to uvědomit si, že si vaše okolí uvědomuje, jak jste na tom po této stránce na štíru. V takovém případě já osobně vyrážím do útoku a to tak, že zcela otevřeně přiznám, že hlupák opravdu jsem. Obyčejně nastane trapné ticho, někdy ovšem adresát mého demostrativního odhalení se zareaguje poněkud netaktně a toto moje přiznání bez skrupulí odkývá. Pravda, co jiného mu zbývá? Ještě trapnější přesvědčování, že tomu tak není? Děkuji, nechci!

Asi bych měl v úvaze o lidské hlouposti pojmenovávat postupně všechny její podoby, které si ve vlastní hlouposti dokážu vybavit, a proto tak ostentativně neučiním. Musel bych pak také zákonitě vypadat jako člověk, který si hloupost okolo sebe uvědomuje a činí se tím pádem někým, kdo zůstal touto nedostatečností nedoknutý. Pravda je bohužel jiná. Použiji tedy svou osobu k demonstraci lidské hlouposti a učiním tak na zcela konkrétních případech.

Ještě vás poprosím o notnou dávku trpělivosti a shovívavosti, poněvadž hloupost má tolik rozličných a vzájemně odlišných podob, že se může zdát, že poněkud odbíhám od tématu. Možná se mi podaří přesvědčit vás o tom, že tyto mé konkrétní charakterové vady, popřípadě modely chování v určitých situacích, kterým v sebeobraně říkám zásady, a které se vám nyní chystám odhalit, jsou opravdu odstíny hlouposti a já jsem skutečně hlupák.

Neodpustil bych si nezačít svým oblíbeným tématem, tedy ženami a mém vztahu k nim. Vztah k ženám měním zásadně s jejich příchodem do mého pomyslného životního čtverce, nebo řekněme buňky. Vlastně jsem muž mnoha tváří, pro každou ženu mám velmi záhy připravenou brilantně vymodelovanou masku. Už fakt, že skrývám svou skutečnou tvář, svůj charakter, napovídá, že hlupákem opravdu jsem. Jen hlupák si může myslet, že se nakonec neodhalí. Ať už tak učiní z lenosti, únavy či ztráty zájmu, může si být jist, že tato chvíle odhalení přijde. Protože je (jsem) ale hlupák, neuvědomuje(i) si tento fakt a tvrdošíjně si nevšímá(m) toho, že mu(i) ona pečlivě modelovaná maska pomalu klouže z tváře. Tento odstín hlouposti je snad odrazem buďto nedostatku důvěry v sebe sama, nadprodukcí pohlavních hormonů a překotné snahy a nutnosti tuto nadprodukci regulovat, sexuální frustrací a tradiční příčinou snad všech psychických poruch libovolného rozsahu, tedy rodinným zázemím v dětství, traumaty a výchovou, popřípadě směsí všech zmíněných příčin v různých koncentracích. Já se stal obětí této poruchy (odstínu hlouposti, protože takový člověk se navenek může opravdu jevit jako hlupák). Tato problematika by se samozřejmě dala studovat hloubkovější metodou, ale protože jsem člověk povrchní (a o tom jsem vás už doufám přesvědčil), budu se jednotlivým podobám hlouposti věnovat jen povrchně. Navíc se musím přiznat, že nejsem člověk příliš vzdělaný, v tom mi zabránila lenost a přesvědčení o tom, že jsem hlupák.

Pozorný čtenář si určitě všiml, že se začínám poněkud motat v kruhu. Neklamná známka toho, že...ale už bych se příliš často opakoval, takže konec věty nechám na vaší úvaze. Ano jednotlivé a všechny odstíny a podoby hlouposti jsou velmi důvtipně propojeny, navzájem spolu souvisí, nebo dokonce jedna druhou prolíná a graduje. Je s podivem, ale snad ku prospěchu této úvaze,  jak se mohou tak unikátně snoubit v jedné osobě.

Už jsem zmínil nedostatek vzdělání. Někdo namítne, že to nemusí nutně znamenat, že je dotyčný nevzdělanec hlupák. Já ovšem tvrdím, přestože patřím mezi tu méně vzdělanou část naší společnosti, že je tomu naopak. Vzdělání je sice výsadou chytrých nebo lépe: přirozeně nadaných a inteligentních a snad možná ještě lépe: do určité míry vzdělávatelných, ale také výsadou trpělivých, odvážných a odolných, kteréžto jsou a musí být vlastnostmi někoho, kdo se chce vzdělávat (pokud se ovšem neuchýlí k možnosti samostudia, pak se tento balík nutných vlastností smrskává na pouhou trpělivost). Mluvím samozřejmě, s ohledem na mou malou zkušenost s možnostmi v jiných zemích, pouze o možnostech v naší malé republice. Mně osobně chybí jak odvaha, tak trpělivost. Neměl jsem odvahu odejít v osmnácti z domova, sehnat si brigádu a začít studovat a činit se vzdělanějším a tím pádem vzdálenějším označení „hlupák“. Tvrdím tedy, že člověk, který odmítne, nebo nevyvine úsilí vzdělání získat, v jistém ohledu hlupákem je. Tedy i já.

Asi navenek nejvýraznější podobou hlouposti je nedostatečná slovní zásoba, nekultivovaný mluvený projev a v určitých vrstvách užívání vulgarismů. Opět se obrátím na pozorné a teď již trpělivé čtenáře, tentokrát s tím, že bych rád upozornil (bez podezření, že by si snad sami nevšimli, ale v zájmu kompletnosti myšlenky a vpravení těchto čtenářů do problematiky, kterou se chystám nastínit) na mezery co se týče slovní zásoby zjevné v mém textu. Pokud snad bude mít někdo proti tomuto faktu námitky, musím dotyčného upozornit na stále se opakující výrazivo rádobyintelektuálního charakteru, neobratná slovní spojení, chybně užité odborné termíny a neustálé konsultování slovníku cizích slov, což mělo zajistit jistou (i když umělou a kostrbatou) úroveň mé úvahy. Musím říct, že na tyto nelichotivé vlastnosti textu mne upozornil kolega, ale s ohledem na zachování autenticity jsem upustil od rozsáhlejších korektur.

Mohl bych dále pokračovat konkrétnějšími případy (což mi připomíná, že jsem na začátku mé úvahy přislíbil čtenářům, že budu mou, potažmo vaši (tedy snad spíše "těch ostatních", abych nebyl až tak adresný), hloupost demonstrovat na zcela konkrétních případech, což jsem zatím neučinil a jsem nucen přiznat, že úvaha, kterou píši, je úvahou špatnou, přestává být úvahou nad lidskou hloupostí a stává se aktem mého osobního exhibicionismu a vtíravé sebeironie), ale z důvodů, které jsem zmínil v periferní miniúvaze umístěné v závorkách jsem nucen vás o tento zážitek ochudit. Vím, že se nyní budete cítit obelháni a možná snad i zklamáni, ale vězte, že já jsem na tom mnohem hůř. Nedostál jsem svému slibu, obalil jsem náhražku do poněkud vtíravého nicméně nicneříkajícího obalu a čekám vaši příznivou odezvu. Navíc mne teď napadá, že tato poslední věta pojmenovává jádro mého charakteru a mám v plánu vám tvrdit, že skutečným záměrem této úvahy nebylo seznámit vás se všemi podobami hlouposti, protože každý blbec si takovou věc dokáže sesumírovat sám, ale poodhalit se a uchránit se náhlému a pro někoho možná překvapivému zjištění, že jsem hlupák (o alibismu jsem už hovořil v mé poslední úvaze). Je překvapivé, že vám to tu takto bez skrupulí (všimněte si opakovaného užití termínu „skrupule“ v tomto textu!) prozrazuji, ale nakonec co byste čekali od hlupáka!?