|
| |
 |
|  |
MODRÁ BRÁNA
To co zde popíši je skutečnost, která se stala před více jak deseti lety a nebylo pro mne vůbec lehké znovu oživit tuto vzpomínku.
Byl letní večer a já se vracel se svou přítelkyní z letního kina. Dávali nějakou komedii, takže jsme měli dobrou náladu a cestou temným parkem jsme si povídali o těch pasážích, které se nám obzvlášť líbily. Po krátké chvilce jsme se dostali do té části parku, kam ani ve dne nechodí mnoho lidí. Snad proto, že je neudržovaná, keře, které rostou všude okolo, často zasahují do chodníčků takovým způsobem, že je problémem jejich obcházení ve dne natož pak v noci. Abych nezapomněl, tato část parku je neosvětlena a proto zde můžete mezi korunami stromů vidět noční oblohu z kteréhokoliv místa. A tím se dostávám i k tomu, co jsme viděli my dva a možná i někdo další, kdož se vracel domů z kina.
Nerušeni se spolu bavíme, aniž bychom příliš vnímali okolí. Najednou se nad námi roztrhla temná noc a osvítilo nás jasné světlo. Oba jsme se lekli a podvědomě se chytli za ruce. V tom okamžiku se světlo změnilo. Vypadalo to, jakoby se změnila jeho ostrost a něco z něj se blížilo k nám.
(Kdysi jsem to již zažil. Dnes již vím, že se před námi otevírala brána do jiné dimenze, nebo spíše z jiné dimenze.)
Byl to světelný válec, který se k nám přibližoval a zastavil se tak, že nás úplně pohltil. Stáli jsme uvnitř tohoto osvětleného prostoru a rozhlíželi se kolem sebe. Mohli jsme sledovat skrz, temný park a zároveň bílý den jiného časoprostoru, který nás obklopoval.
Viděli jsme park ve slunečném dni, který hýřil barvami, byl krásně udržovaný, všude poletovali motýli a byli slyšet ptáci v korunách stromů. Zámek měl barevnou fasádu, okna v patře byla otevřena a něco se tam dělo. Po parku se procházeli nějaké bytosti, ale jelikož byli dosti vzdáleny od nás nemohu tvrdit, že to byli lidé. Má přítelkyně měla lepší zrak a ta tvrdila, že to lidé být nemohli, tedy za předpokladu, že neměli na sobě šaty a masky jako z nějakého maškarního plesu. Pohledem jsem zamířil na anglický trávník, který byl vidět po celém parku, kam až oko dohlédlo. Dřepnul jsem si a nevěřícně kroutil hlavou. Byl posekaný s naprostou precizností, i kolem stromů a keřů, což jsem v našich parcích ještě neviděl.
Podíval jsem se vzhůru na svou přítelkyni, i ona se podívala na mne. Usmáli jsme se na sebe a beze slov jsme věděli co chceme udělat. Lehli jsme si na trávník a jak byl měkký, měli jsme pocit, že ležíme v mechových peřinách. Milovali jsme se, něžně, dlouze a vůbec nám nevadilo, že v parku nejsme sami. Zplodili jsme tam naše první dítě a oběma nám bylo krásně. Po neupřesnitelném čase jsme se oblékli, zvedli se ze země, (nevím proč nás to napadlo) a věděli jsme, že musíme vyjít z tohoto světelného válce. „Neuvažovali jsme, zda by nebylo krásné zůstat na takovém místě, kde je naprostá pohoda, ticho, nikdo vás neruší, vnímáte jen to co vás momentálně zajímá (nepřijímáte žádné rušivé elementy jako je hluk automobilů, co jezdí po nadjezdu před parkem, hluk, co vydává blízké vlakové nádraží apod.) a cítíte se naprosto dobře.“
Jen jsme si podali ruce a v naprosté harmonii jsme vystoupili z tohoto prostoru. Otočili jsme se a viděli jak světelný válec mizí v temnotě někde vysoko nad námi. Šli jsme domů. Na film, který jsme onoho večera viděli v kině, jsme úplně zapomněli. Snad proto, že to, co následovalo po něm, bylo ještě krásnější a zanechalo to v nás hlubší pocit krásně prožitého večera.
Asi po šesti týdnech mi má dívka řekla,že je asi těhotná a pravděpodobně čekala na moji reakci. Měl jsem šílenou radost, snad z toho pocitu, že budu otcem a zároveň manželem člověka, kterého jsem miloval nade vše.
Po dalších čtyřech měsících, tehdy jsme již jistý čas žili spolu (bez pohledů a dohledu rodičů) se stalo to, na co do smrti nezapomenu.
Ten den jsem se vracel z práce, šel jsem po pravé straně vozovky (chodník končil asi padesát metrů za mnou) a chystal se přejít na druhou stranu. V ten moment po cestě nejelo žádné auto a tak jsem věnoval svůj pohled své dívce, která mi po druhé straně ulice přicházela naproti. V její tváři jsem viděl úsměv a myslím si, že mi chtěla říct něco důležitého, něco, co nesneslo odkladu.
Stalo se to všechno moc rychle, než abych to dokázal, když nikomu, tak sobě vysvětlit. Z ničeho nic, v momentě kdy má dívka vstoupila do vozovky, se na cestě objevilo osobní auto a odmrštilo ji zpět ke krajnici. Řidič na nic nečekal a ujel. Rerspektive zmizel - přesně tak, jak se objevil.
Následovali události na které nechci vzpomínat.
Byl jsem u jejího lůžka v nemocnici, ona byla v kómatu a doktoři jí nedávali moc šancí, že by tuto nehodu přežila. Seděl jsem tam celou věčnost a snad se i modlil, aby otevřela oči, usmála se a řekla, že to byl jen špatný vtip. Nestalo se tak.
Probrala se na pár vteřin až třetí den a jen mi do ucha řekla, že bylo moc krásné milovat se ve slunci zalitém parku.
Po té vydechla naposled.
„Myslím, že návštěva v oné dimenzi nebyla pouhým omylem a myslím že spojitost mezi jedním večerem a jednou smrtí nebyla docela bez náhod.“
„Zůstalo mnoho nevysvětleného a mnoho z dnešního pohledu již zapomenutého.“ „Všechno ostatní bude možná rozebráno a sepsáno někdy v budoucnu.“ „I dnes jsou tyto vzpomínky pro mne příliš živé a bolestivé, než abych je dál rozebíral.“
|
|
|
