Nevím, co se to vylouplo

ze zaoceánských parníků.

Čichám tajně k jeho tělu.

Skoro nemluvím!

Když nasadím tu nejstrašnější masku,

nebojí se, podle všeho.

(Zkusila jsem to.)

Vedle té pevnosti můžu být

bezstarostná - o něj.

Hltám ty pocity z mořské tříště.

Voní solí.

A nehraje si na zemědělce,

když je námořník.

A je mi líto těch bázlivých

mužů v převlecích,

o kterých ani nevěděli,

trochu ženských,

kteří uvěřili mým odchodům

a báli se mých ostrovů Sirén.

(Sirény zněly nahlas, pravda.)

Jakoby spadlo všechno listí

a odkryly se pevné kontury větví.

Přesný obraz stromu,

kterým prodýchávám.

Teprve se vykládá.

Velké zabalené krabice, balíky

(podle obrysů možná foťáky,

možná malířský stojan).

Vystupují lidé z horní paluby

(procesí postav jako z Gorlice)

- někteří v převleku

ale neherců je převaha

- poznají se podle nepotlačované

nejistoty v záblescích času.

Sloni, opice, velbloudi,

žádní pštrosi!, levharti

a gepardi, pár medvědů ...

Zatím se vykládá ...