Už zase jsou dvě ráno
a já nemůžu spát.
A tak halím se v jídelně
do oblak kouře, do deky a myšlenek.
Oči kloužou po mém luxusním bytě
po kleci zlaté
z níž jak mávnutím proutku
utekla nám radost z žití.
Poslouchám, jak v ložnici
oddechuje dcera malá
schoulená v bezpečí tátovy náruče
tak sladce nevědomá.
Přála bych si schoulit se
stejně jako ona.
Cítit se zas bezpečně.
A proklínám svou povahu beraní
a tebe, žes tak sliboval.
A nenechal mě odpustit a zapomenout
ve tvé náruči.
A neutrousil pár slůvek něžných
jako kdysi.
Kdy účty neslacené
neřvaly na mě ze všech stran.
A tak tu sedím
a jen tiše proklínám.
A doufám a přeji si
abys znovu mávl kouzelným proutkem.
A vše bylo jako dřív.
Ach, ta úleva, moci tak znovu snít
v bezpečí náruče.
A zase věřit.
|