T. vytáhl obraz z balicího papíru a já jen zalapala po dechu. Jakoby někdo vzal kus mé duše – tu část, která se při posledním přelévání dostala do horních vrstev – a rozprostřel ji na plátno.

Vertikalita. Útlá žena v bílé košili s povoleným límečkem, pod ním úzká černá kravata. Vinoucí se až ke spodní hraně obrazu jako had. (Jižní Čechy 1990 – jedu s kočárkem podél řeky, těsně před námi se pomalu přeplazí přes cestu had – silný, černý. Úzkost až na dno. Nevím, jestli jsem ho viděla OPRAVDU. Jižní Čechy 1991 – na stejném místě si vzpomenu na hada v okamžiku, kdy jdu s dvouletým synem za zády. Úzkost, panika – ohlédnu se – v březnové řece mizí jeho červená čepička. Skáču v poslední chvíli.) Had – mé smrti – mám je pořád s sebou – nejsou utaženy těsně kolem krku, nechávají mi už prostor pro dýchání, nejsou strnulé, ale jsou tu a jasně míří DOLŮ. Do temnot, do říše stínů. Můžu tam někdy sestupovat a vidím věci, co se ještě nestaly. Říká se tomu intuice.

Linie vertikality pokračuje přes obličej dívky dlouhým nosem a pak vlasy vyčesanými VZHŮRU. Potřeba přesahu. Potřeba velké výšky v pohledu na sebe, na ostatní, na svět. O co opravdu jde? Co je důležité? Co zůstane i po tom, kdy tělo zmizí? Tělo je pro mě podstatné. Jsem dcera sedláka. Jsem ČERNÁ země. Musím si všechno osahat – rukama, nohama, alespoň očima … Spoustu věcí o své psychice jsem si byla schopná uvědomit až skrze tělo – cesta na Obří hrad, cesta na Bořeň – výstupy na hory, cesta v nohách, krajina, zrcadlení, obrazy, vůně, šelesty – nebyla bych schopná se dostat do jistých krajin své duše jinak než přes venkovní krajiny. Takže teď lítání – zažít to nejdřív tělem – pocit absolutního nadhledu, volnosti, pohybu.

Vertikalita na obrazu zdůrazněná i na hnědavém pozadí černými svislými čarami – jako pád káněte střemhlav. Jako svist noci. Padání do propasti. Ale taky šplhání po provaze. Propojenost.

Tvář dívky. Oči nejsou zavřené – nejsou – z tohoto úhlu pohledu chybí – jsou obrácené dovnitř. Trvalo mi chvíli, než jsem si uvědomila, že tahle prázdnota je pohroužením do sebe.

Krev. Prosvítá skrz pokožku na tvářích. Rudá ústa – ta žena musí něco hodně krvavého říct.

Stojíme s T. nad obrazem snad hodinu a strašně se smějeme.