Prosím proto každého, kdo dosud nevěděl, že Puškin byl bezvěrec a nemrava, a koho by se naprosté znesvěcení tohoto tématu mohlo jakkoli dotknout,

NEČTĚTE TO!!!

 

 

  V té době, s výše nebeského trůnu,

snesl se boží pohled laskavý

ke štíhlé kráse, nevinnému lůnu

své služebnice. Ne bez vzrušení

se rozhodl bůh v moudrosti své velké

obdělat tento úhor vinice.

Té vinici, tak pusté, opuštěné,

tajemných darů dát co nejvíce.

 

  Už širá pole ztichlá noc objímá,

Marie ve svém koutku sladce dřímá.

Všemocný kýv’ – a dívka sní svůj sen:

před ní se náhle nebe rozjasní

a v hloubce jeho klenby nekonečné,

v záři a slávě nadpozemsky věčné

andělů houfy víří ve kvasu,

nad nimi v letu hejna serafínů,

struny harf znějí v rukou cherubínů,

archandělé tam sedí bez hlesu,

své hlavy skryté v křídlech z blankytu,

zahalen pouze v záři oblaků

před nimi stojí nejvyššího trůn.

Jak světlo očím v tom se zjeví on…

Vše padá v nicotu…Harf zmlká tón.

Skloněná hlava, dívce dech se úží,

jak list se chvěje, poslouchá hlas boží:

“Dcero krásná, plná líbeznosti,

naděje mého Izraele mladá!

Tebe já volám, srdce láskou sálá,

ty staň se družkou mojí velikosti:

buď připravena tajemný nést úděl,

ženich už spěchá k služebnici milé.”

 

  Zas do oblaků trůn je zahalen,

dvůr okřídlený stojí špalírem,

znovu už pějí tóny harfy něžné…

Zmatené rty, zkřížené ruce zbožné,

Marie tváří stojí před bohem.

Však co ji mámí v blahu neznámém

a k sobě poutá zpozornělý pohled?

Pernatá helma, vytříbený oděv,

do lesku zlatých loken oděný,

štíhlý je, zrak něžný hledí směle –

to vše se líbí dívce poblouznělé.

Je zaznamenán a je srdci milý!

Pyšni se, pyšni, krásný Gabrieli!

Pak všechno mizí, jako bez pohybu,

jak na plátně když mizí obraz stínů,

co kouzelnou je lampou vytvořen.

 

  Marie procitá, když vstává den,

na lůžku něžně zažívá snů tíhu.

Vždyť zvláštní sen a milý Gabriel

jí ze vzpomínek zcela nezmizel.

Chtěla by pána nebes míti v lásce,

zvuk jeho slov ji dosud konejší,

vždyť ještě v jeho poctách rozplývá se –

však Gabriel, ten je jí milejší…

Tak jako občas ženu generála

poblouzní jeho mladý pobočník.

Zde není léku – sudba přikázala –

hlupák i pedant musí souhlasit.