Když byla moje žena malá, vždycky před usnutím volávala z otevřených dveří do zahrady:

"Dobrou noc, strašidla."

Vydrželo jí to až do dospělosti. Možná k tomu přispěl i fakt, že po smrti jejích rodičů jsme s ní v tom starém domě zůstali. Takže to byl stejný dům, stejné dveře, stejná strašidla.

Letos v říjnu jsem usnul u televize. Vzbudil mne chlad a nepravidelné rány, jak otevřené dveře do setmělé zahrady narážely do stěny.