Jen Jedno Písmeno
 
Městská světla utichla, mlčí i štědrovečerní zvon. Hudba sfér promlouvá do ticha a já občas zaslechnu její tón. - Přece jen se jejímu kódu teprve učím. A stejně jako všichni smrtelníci ani já se té závěrečné lekce nedožiju. Nekonečná jemnost tónů tone v tónech a učení se jednoduchým věcem ústí vždy v novou otázku. A i když rozeznám hluboký tón od vysokého, naučím se rozlišovat hluboký od hlubšího a ještě hlubšího, pak zjistím, že i dva stejně hluboké tóny nejsou stejné, protože každý hrán v jiném čase, staví sám sebe do jiných událostí a do jiných souvislostí.
 
Země se otáčí. Už dlouho tak činí, dlouho před tím než se na Zemi objevila lidská stopa i dlouho potom, co z povrchu Země ta stopa zmizí. A hvězdy jsou Svědkem. Všude tolik hvězd! Pohled na ně mne uklidňuje. Jsou tak staré, tak nesmírně staré a přece ani ony nejsou věčné a podléhají stáří. Vesmír je spravedlivý. Čím jsi větší a těžší, tím stárneš pomaleji. Ale nedá se říci, že by ses o tom vůbec někdy dozvěděl. Ani hvězdám nepřipadá jejich dlouhý život příliš dlouhý, protože ho možná vnímají jako my ten náš - malý a krátký.
 
A ještě víc hvězd máš na nebi! Stárneme a kazí se nám zrak. Vidíme méně hvězd a myslíme na to málo před námi a neumíme se těšit z toho "hodně" za námi. Když jsem pozoroval životní cyklus jedné bakterie, uvědomil jsem si, že pro ni se její život nezdá být tak krátký jako nám. Stejně tak staletími ošlehaný strom lituje náš krátký život. A hvězdy se smějí jepičímu životu komet a planetek. A galaxie vznikají a zanikají.
 
Možná měl tehdy Štěstí. Už jeho narození mělo obrovský význam. A kdyby se nenarodil, narodil by se jiný Jezus, jmenoval by se třeba Jahín a přinesl by svým prvým nadechnutím počátek nového věku a letopočtu. Dříve nebo později. A tak jsem trochu na rozpacích, kdy to všechno opravdu začalo. Třeba by nás faraóni poučili, že žijeme ve třetím tisíciletí už děsně dávno.
 
Hvězd je plné nebe a zachovávají svůj klid. Jsou tak velké a žijí tak dlouho, že i kdyby nám řekly svou Pravdu, jediné jejich větě by pozemšťané museli naslouchat stovky generací. Učíme se hudbě sfér. Jsou to písmenka abecedy Vesmíru. A protože se za život naučíme sotva pár písmenek, celé nám to všechno nikdy nedá smysl. V různých dobách slyšeli lidé různá písmenka, ale nikdo se nestaral, jak to předat dalším. A tak jsme neustále na počátku.
 
Hvězdy zpívají své písně, ať jsou lidské stopy na zemi nebo na jiných planetách. Žádná naše stopa stejně nedosáhne dál než na konec naší ruky a nohy. A kdyby přece jen, nikdo daleko od nás nebude vědět, co ta ruka říká.
 
Vesmír je plný hvězd a já se o budoucnost nebojím. Země se stále točí s námi i bez nás. A jednou si budou ty pozornější z hvězd povídat o tom, že na kratičkou chvíli zahlédly na Zemi, před tím než úplně zmizela, modrou barvu moří a záblesk zelených pralesů. A ani hvězdy si ten mžik nebudou umět vysvětlit, protože jsou příliš velké a čas vnímají jinak než my.
 
Nebojím se o budoucnost. Ačkoliv znám sotva pár písmenek z abecedy hvězd. Tento rok jsem poznal Lásku. Takovou tu jednoduchou gravitaci k ostatním objektům, co nemá žádný logický význam. Všem na této planetě zpívají hvězdy stejnou píseň. Všichni posloucháme tutéž melodii a tatáž slova z hvězd. Nikdo ovšem neví, zda-li také stejně slyšíme.
 
A možná, že znáš i jiná písmenka. Na konci jednoho roku s mnoha nulami, zrodí se celé jedno nové tisíciletí.
 
Přeju Ti,
 
aby Tě hvězdy měly rády a je úplně jedno, co si pod slovem hvězdy zrovna představíš. Určitě se nezmýlíš. V jakémkoliv tisíciletí.
 
Tvůj,
 
Petr LIKO
Motto: "... dal jsem světu Jabloň a víc už po mně nechtějte (smích)..."