„Vy mi to děláte schválně pacholci, vy se mi schválně neučíte!“ hrobové ticho prořízl skřehotavý hlas. Zvuk podobný vrzání dveří. Fráze, jenž nás provází už třetí rok téměř každý den. Neuvěřitelné, naprosto bez problémů a detailně si vybavuji ty ustarané bledé tváře naplněné stresem až po okraj, které mě před necelými třemi lety obklopovali právě v této třídě. Dokonce tu byla i ta stejně napjatá atmosféra prosycená stereotypem, kterou snad spolu s bílou barvou vtírají do stěn. Dokonce tu bylo i to zvláštní ticho, které stejně jako teď protínal ten melodický hlásek, jenž naší třídě už po tři roky narušuje zažívací systém. To jsme ho ale ještě neznali, to jsme stáli teprve na začátku naší poutě, to jsme teprve bojovali o právo důkladně prozkoumat tu postavu, jenž nám předčítala diktát, to jsme ještě nevěděli, že se úspěšným složením přijímacích zkoušek ženeme do pekel. „Vy semnou nespolupracujete!!!“ vykviklo stvoření před námi snad o celou tóninu výš než prve. Shrbená scvrklá postava, povadlé vrásčité ruce, na dlouhém krku se kymácí malá hlava s obrovskými okuláry. Ten pár šedých trsů, co si na tom scvrklém obličeji vévodí býval kdysi nejspíš vlasy. Působí dojmem mrtvoly. Jestli je živá, musí umřít každou vteřinu. Klepající se dlouhý prst namířený jako vždy do stropu. Tohle gesto nás už ale dávno přestalo strašit. Přece jenom jsou to tři roky. Tři dlouhá léta, během nichž nám ta mumie dělala třídní a bohužel i profesorku českého jazyka. Pamatuju si na první měsíc školní docházky. Ten byl nejhorší. Rozbrečela Pepu a tři spolužačky. Skóre jsme vyrovnali hned Vánočním dárkem. Nenapadlo nás nic lepšího než koště a černá kočka. A tak jsme se uvedli. Pro vrstevníky hrdinové, pro profesorský zbor nenapravitelná banda. „Vy se mi schválně neučíte!“ Už zase. Snad jako by si dělala legraci. Koutkem oka si všímám Petra. Zadržuje smích seč mu síly stačí. Ještě jednou a vyprskne. To by byl konec. Nestojím o další desetiminutový proslov určený naší lavici. Dloubu do něj loktem a navrch přidávám zamračený výraz. „Nechtějte mi tvrdit, že neznáte žádné Řecké báje!“ Ale to víte, že známe. To by bylo, aby nám to za ty tři roky neustálého omílání nezůstalo v hlavě. Neruda, Řecké báje a pověsti, Světlá, Neruda, pověsti, Světlá, Neruda… Slovo osnova nejspíš nemá ve své slovní zásobě. Olda dokonce založil sazku. Kdokoli si může vsadit, které ze tří témat se bude probírat příští hodinu. „No tak!“ ozvalo se znovu to vrzání. Pomalé a rezignované zvednutí ruky. „Tak přece, no, Králová, tak spusťte,“ řekla profesorka s jistým zadostiučiněním v hlase. „Daidalos a Ikaros!“ řekla Káťa. „Tak vidíte, že to víte. Jen chtít. Teď si to společně přečteme. Začne číst Petr,“ a podává do naší lavice dva listy s poučnou pověstí. Dívám se jí do očí. Tak malá a přece nám všem dokázala změnit život. Na první pohled neškodné stvoření a přitom nám všem zvládla zkazit budoucnost. Jak můžeme odmaturovat, když známe všehovšudy Vesnický román a víme, že hrdina, který přinesl lidem oheň byl Prométheus? „V těch dávných dobách nebylo v Athénách ani v celém Řecku většího umělce nad Daidala,…“ spustil ztěžka a monotónně Petr. Ani si neuvědomujeme, jakou moc máme v rukou. Jak lehko můžeme zamíchat kartami osudu svých bližních. „…kdo spatřil jeho stavby, byl na pochybách, zda je to dílo člověka…“ Mnohdy stačí jeden čin, jedno rozhodnutí. Máme neuvěřitelnou sílu. „… a tak Daidalos vylákal Talóa na athénský hrad a v houstnoucí tmě ho srazil dolů…“ Otevřeným oknem sem proudí probouzející se jaro. Člověk už si ani nevšímá, co se děje s přírodou, když má plnou hlavu stresu. Tak rád bych vyskočil z toho otevřeného okna. Odhodil napětí jako nepotřebné zavazadlo a jako blázen pobíhal po louce, jenž se rozprostírá za školou. „…dnem i nocí myslel Daidalos na ptáky, sledoval jejich let a kreslil jejich křídla…“ Pozoruju černou tečku, která se s bzučením vrhá oknem do třídy. Masařka. Dobrovolně z volnosti do klecí postavených ze stresu? Blázen. „...dej pozor, Ikare, nelétej příliš vysoko…“ Líně si krouží kolem zářivek a s hlasitým bzučením dává najevo svůj nadhled nad celou situací. A přece, nakonec s naivní důvěrou usedá na jednu z lavic. Pepan s vítězoslavným úsměvem drtí její křehké tělo ruličkou utvořenou ze sešitu Českého jazyka. A já? S prázdným pohledem zírám na tu scénu a v hlavě mi výří zas ta samá myšlenka. Máme ve svých rukou neuvěřitelnou moc. „Bláha, to si snad děláte srandu, takhle zacházet se sešitem,“ utrhne se mumie. Je zvláštní, snad dokonce legrační, že mě to napadá zrovna teď, při pohledu na černý flek, který nám ještě před pár vteřinami bezstarostně bzučel kolem uší. Usmívám se a přitom nechápu svůj výraz. Usmívám se svému nenadálému pocitu. Usmívám se tomu, s jakou lehkovážností zacházíme se svou silou. Jak ve zbrklosti, pro lidstvo tak typické vlastnosti, nedomýšlíme následky svých činů. Jak bez výčitek ovlivňujeme životy druhých. Myšlenky najednou trhá vysvobozující „CRRRRRRRR!“ Tak takový je hlas svobody...

   Bloudíme s Petrem bezcílně po chodbě. Skoro jak otroci v poutech. Proti nám se pomalými kroky šinou profesoři. Jejich přísné oči lemované staženým obočím sledují každý náš krok. Dozorci. Ještě biče do rukou a obraz mého vnitřního pocitu by byl dokonalý. „Tak je to doma,“ spustí najednou Petr a jen těžko zadržuje úsměv. „Co jako?“ reaguju, snad až příliš nevrle. Mému nejlepšímu kamarádovi to ale výbornou náladu ani při nejmenším zkazit nemůže „No řidičák, včera, plnej počet!“ „Hm, to je fajn,“ snažim se o úsměv. „Jo, je to bomba. Fotřík mi dneska půjčí škoduli. Jedem se po škole s klukama projet. Pojeď taky.“ Už to vidím, banda pošahanejch puberťáku s volantem v rukou. Budem jezdit po náměstí a troubit na kolemjdoucí. Achjo. Kývnu. Snad abych neurazil. „Tak v kolik?“ „Ve tři u nás,“ říká Petr s úsměvem, „bude to jízda“. Zatáčíme na záchod. Krev na zemi, na zdi, na umyvadle. Kousky skla z rošlapaných brýlí. Co je to proboha? V rohu se krčí malá postavička primána. Z nosu se nepřestává valit krev. Vzlyká. Nad ním dva třeťáci. Ve vzduchu se vznáší jejich otravný smích. „Padáme pryč, zbytečný problémy,“ špitne Petr. Jak jinak. Není to přece naše věc. Slabošsky kývnu. A zase ten pocit. Ta otravná myšlenka, které se dneska prostě nemůžu zbavit. Ti idioti si neuvědomují, že se s tím bude vyrovnávat po zbytek života. A my? Mohli jsme pomoct. Mohli jsme mu dokázat, že je život lepší než se mu zdálo, když mu jeho vlastní krev barvila tričko s Kačerem Donaldem. Třeba bychom mu pomohli znova postavit ty zbořené pilíře naděje. Všichni máme v rukou moc velkou sílu na to, abychom s ní dokázali zacházet. Jednou na to doplatíme, všichni, bez vyjímky...

   Konečně venku. Nevnímám to tlačení do zad a radostný křik spolužáků, kteří se derou ven. Jakoby utíkali z vězení, jakoby měli v patách celou bandu policistů. Co se to děje? Dřív jsem býval jako oni. Hodit tašku do kouta a někde na mezi nejlépe ve společnosti něžného pohlaví nebo alespoň orosené sklenice ze sebe vypálit všechen ten stres. A teď? Už se nebrodím logaritmy a kyselinami sírovými jen v té šedé budově, ale i doma, ve svém volném čase. Dnes ale i já zahazuji tašku do kouta. Bude přece ještě spousta času večer, přinejhorším ráno. Rychle k Petrovi, dokonce i tahle parodie na dobrou zábavu je lepší než zase ponořit hlavu do knížek.

   Je těžké odpoutat myšlenky od zítřejší čtvrtletní práce a povolit stresem stažený žaludek, ale v té nádherné jarní atmosféře se to daří. Vyšlapuji si čerstvě zameteným chodníčkem a nechávám se okouzlovat zpěvem ptáků a křikem batolat, hrajícím si na písku. Skoro lituju, že Petr bydlí tak blízko. Zastavuji se před garáží a čekám. Nebudu rušit dozajista poklidnou atmosféru Petrovy rodiny zvoněním, mírně hysterická maminka mého nejlepšího kamaráda si nepotrpí na návštěvy. Po pár chvílích, které trávím sebemrskačským přemítáním o zítřejším testu, se z garáže ozývá výchovný hlas: „A Petře, neblbni zase, jezdi opatrně. Vždyť se znáš!“ Jako odpověď jen Petrovo staré známé: „Jasně!“ Starostlivý otec vychází ven. V koutcích úst mu cuká, nejspíš si vzpomněl na svá vlastní léta, kdy od svého otce slýchával podobné rádoby výchovné tlachy. Zdravím a pomáhám otevřít garáž. Petr vyjíždí, já nasedám a hurá za svobodou. Ještě v zrcátku vidím zvednutou ruku a zvuk motoru přehlušuje: „Tak ahoj a dávej pozor!“

   „Kde jsou ostatní?“ mrknu na Petra. „Ále, debílci, maminka je nepustila,“ odpoví Petr a teprve teď mění svůj od začátku jízdy trvající úsměv na opovrhující škleb. Z ničeho nic jsme pryč z vesnice a pádíme po asfaltové silnici lemované řadou nově vysázených topolů. Nikdy bych nevěřil, že Škodovka dokáže jet tak rychle. Otvírám okénko a vystrkuji hlavu. Kochám se zelenými pruhy, které se ohromnou rychlostí míhají kolem nás. Petr se začíná smát a já se přidávám, jako blázni. Vítr ničí můj účes a já se mu vysmívám. Chechtám se všemu a všem. Nádhera. Volnost a svoboda. Petr vjíždí do protějšího pruhu a křičí: „Podívej, jak se jezdí v Americe!“ Nepřestávám se smát. Petr začíná vjíždět do obou pruhů a v záchvatu smíchu řve: „Amerika! Čechy! Amerika! Čechy!“ Zatáčíme do serpentýn. Petr mi chce nejspíš předvést své manévrovací schopnosti i v zatáčkách. Přidává plyn a začíná znovu se svojí hrou. S výkřikem „Amerika!“ stáčí svůj volant doleva a začíná se chechtat. Ze zatáčky vyjíždí ohromná krvavě červená dodávka. Zíráme s otevřenou pusou na blížící se konec a v uších nám zvoní varovné troubení. Jedeme moc rychle na to, aby se dalo uhnout. V posledních vteřinách se mé oči setkávají s Petrovými ve zpětném zrcátku. Dvě zelené jámy plné zoufalství. Jako by se mi tím výrazem z celého srdce omlouval. „Ikaros mávl ještě jednou holými pažemi a zřítil se s výkřikem do mořských hlubin...“ Snad ironie osudu mi předhodila v tento okamžik právě tuhle větu. Zavírám oči. Všeobklupující tma, jenž nás zároveň spoustává a trhá svými pařáty. Nicota. A v tom všem zase ta myšlenka. Máme ve svých rukou neuvěřitelnou moc...