Je to docela dlouhé, tak jsem to rozdělil na 2 díly. Dokončení bude zítra. 

Aleš procházel prašnou ulicí s rukama v kapsách, podivně se klátil a rozhlížel se kolem sebe. Ota vždy obdivoval jeho ležérní chůzi, ale když se Aleš přiblížil, poznal, že se netváří příliš vesele.

„Čau vole, co se ti stalo? Vypadáš jako bejk, kterýho dva roky nepřipustili“. Zajímal se Ota.

Aleš se zatvářil ještě ztrápeněji a došoural se k Otovi. „Čoveče je to v pytli, někde sem asi ztratil svojí mrkev. Bez svý mrkve se přece vůbec nemůžu vrátit domů.“

„Hm, pěkně blbý“, ohrnul Ota spodní ret. „Co budeš dělat?“ Zeptal se a nabídl Alešovi cigaretu.

Aleš zavrtěl hlavou. „Nevim. Prošel sem to tady a nikde nic. Ty vole, to mi poraď, co teď.“

Ota si zapálil, vyfoukl dým a přimhouřil oči. „To je těžký“, pravil rozvážně, „zkus se zeptat v hospodě, tam chlapi ledacos vědí.“

Hm, zkusit to můžu.“ Řekl Aleš, ale bylo znát, že příliš naděje mu tahle rada nedodala. Rozloučil se s Otou a pokračoval v cestě.

Ota si vychutnal dalšího práska a zadíval se za Alešem: „máš to blbý, hochu, bez svý mrkve“, pomyslel si.

….

V hospodě bylo pár lidí jako vždycky. Starej Dušek vypadal už nejmíň na třetího ruma a Venca Dubák, který tu teď dělal výčepáka, hrál s nějakýma týpkama šipky.

Aleš se opřel o výčep. Venca Dubák po chvíli přišel.

„Dáš si pivo, inženýre?“

Aleš pokýval hlavou.

Nějakej smutnej, co se ti stalo?“ Ptal se Venca, zatímco se půllitr pomalu plnil zlatým mokem.

„Ale nic,“ mávl rukou Aleš. „Asi sem někde ztratil svojí mrkev.“

„Se dějou věci. Jestlis jí třeba někde nenechal.“

„Už sem se díval.“

„Nemohla se propadnout do země.“ Venca postavil před Aleše pivo.

„Myslel sem, jestli si o ní něco nezaslech, chlapi ti tu leccos řeknou.“

„Čoveče, vo tvý mrkvi ani slovo, ale jinak se tu o něčem mele furt. Zkus se zeptat radši Růžičkový z cukrárny, báby jí donesou všechno.“ Venca plácl Aleše po rameni a šel zase hrát šipky. Aleš se zhluboka napil.

…

Pomalu se šoural na konec náměstí k cukrárně. Nebylo mu příliš dobře z pomyšlení, že by se měl Růžičkové vyptávat na svojí mrkev, už při té představě mu bylo trapně. Ale co když bába něco ví? Bude to lepší, než přijít domů bez mrkve. Nadechl se a přidal do kroku.

…

Růžičková zrovna doplňovala do regálu ořechové řezy a Aleš viděl jen její kulatá záda a tlustý zadek. Naštěstí tu nikdo jiný nebyl. Růžičková se narovnala a utírala si umatlané prsty. „Dobrý den Aleši, tebe jsem tu neviděla – jé, to je dlouho. Co dělá babička?“

Ále má se dobře, až na tu cukrovku.“ Aleš se mračil a těkal očima po vystavených dortech.

„To víš, to je stářím. Já si pamatuju, jak jste sem chodili na dortíky, kupovala ti vždycky větrníky a tys jich dokázal spořádat třeba osm!“ Rozplývala se Růžičková.

Aleš se zamračil ještě víc a zabodl oči do jakéhosi dortu ze žlutého těsta politého marmeládou. Nepřišel sem přeci klábosit o starých časech.

Růžičková vycítila jeho rozpaky. „A co to bude dneska, mladý pane?“ Naklonila se s úsměvem k Alešovi, až se jí obrovská prsa zatřepotala.

„Tady ten.“ Ukázal Aleš na dort s marmeládou.

„Kolik kousků?“

Jeden.“

Růžičková mlčky balila vybraný dortík. Aleš pozoroval, jak se z protějšího chodníku hrabe bába Šnajdrová, musel jednat rychle, než vleze dovnitř.

„Paní Růžičková“, dostal ze sebe a ucítil za krkem studený pot. „Víte, je to hloupé… Neslyšela jste něco o mojí mrkvi? Dnes jsem jí asi ztratil.“

„Kdepak chlapče, vo tvý mrkvi nic nevím, ale kdybych se snad něco dozvěděla, to víš, že bych ti to řekla.“ Usmála se Růžičková a postavila před něj zabalený dort.

„Tak se nezlobte“, zakoktal Aleš, zaplatil dort a měl se rychle k odchodu, neboť Šnajdrová už sahala na kliku.

„Nebo se zeptej na policejní stanici, třeba tu tvojí mrkev někdo našel a odevzdal!“ Volala za ním Růžičková. Aleš se už raději neotáčel, prosmýkl se kolem Šnajdrové a chvátal pryč.

…

„To mi teda moc neporadila, bába jedna“, pomyslel si Aleš. „Ale s těma policajtama měla pravdu, to mě nenapadlo. Jestli ani tam nic nevědí, tak už fakt nevim“, přemýšlel dál a zastavil se pohledem na Lídě Snopkové, která před domem právě věšela prádlo. Docela jí to slušelo. Když Aleše zpozorovala, ostentativně se odvrátila. „Teď mam na tebe tak náladu, ty namyšlená krávo“, pomyslel si a vydal se na kozákovskou policejní stanici.

…

Strážmistr Keřík se chvíli přehraboval v papírech na svém stole, který, jak Aleše napadlo, se prohýbal pod tíhou policejních spisů jistě už za Gottwalda. „Je mi líto, ale o žádné mrkvi tady hlášení nemám.“ Promluvil po chvíli Keřík a narovnal se v ramenou, aby byly vidět jeho výložky, na něž byl velmi hrdý.

Aleš posmutněl. „Tak to je škoda, tak to nic“, prohodil na půl úst a měl se k odchodu.

„Počkejte! Jestli chcete nahlásit ztrátu mrkve, musíme sepsat protokol!“ Zvolal Keřík a vytáhl odkudsi psací stroj, který, jak Aleše napadlo, pamatoval nejmíň Heydricha. Strážmistr Keřík bral svou funkci velmi zodpovědně.

„Ne, to nebude nutné, třeba jí někde najdu.“ Odmítl nabídku Aleš a vyšel kvapem ven.

…

Pomalu se vracel k domovu. Uvědomoval si, že tady přestává legrace, byly pomalu čtyři hodiny a v pátrání nepokročil ani o píď. Kde jen tu zatracenou mrkev mohl nechat?

Z polí vonělo jaro a kozákovský prasečák. Odpolední slunce slibovalo ještě kdejaká dobrodružství, avšak Aleše začala opouštět naděje. Budoucnost svého života viděl v černých barvách. Chmury mu zalily mysl a únava podlamovala jeho tělo. Usedl pod hrušeň u cesty a snažil se přemýšlet o své situaci. Zanedlouho zaslechl nemelodické pobrukování. Starý Dušek se vracel z hospody. Zastavil se před Alešem a kývl na něj: „Co tu sedíš?“

„Ale nic“, odsekl Aleš otráveně a zadíval se do nebe.

Starý Dušek se šklebil pod vousy a upíral na Aleše svá, jak si nyní všiml, velice chytrá očka. Vždycky ho měl za ožralu v roztrhaný hučce, kterej si nemění prádlo. Teď mu připadalo, že je v něm cosi moudrého.

„Ty si ztratil mrkev, viď?“ prohodil šibalsky Dušek.

„Jak to víte, Dědo?“

Dušek pokrčil rameny. „Já vím ledacos.“

„To byste mi moh taky poradit, kde bych jí měl hledat.“ Zeptal se Aleš s jistou nadějí a skepsí zároveň. Co když děda jen blafuje?

„A co za to?“ Zakňoural Dušek.

„Dam vám dort,“ řekl Aleš po chvíli přemýšlení a natáhl před sebe ruku s dortem od Růžičkové.

„Jakej?“

Aleš dort rozbalil a ukázal mu jej.

Starý Dušek si dort prohlédl ze všech stran a řekl: „hm, tak beru. Dej ho sem.“ Vzal si dort, posadil se vedle Aleše a pustil se do jídla.

„A co ta rada?“ zeptal se Aleš, když už notnou chvíli pozoroval, jak si děda pochutnává.

„Co, jaká rada?“ Utrousil Dušek mezi sousty.

„Přece ste mi slíbil poradit, kde najdu svojí mrkev!“ Aleš nechtěl věřit, že by ho dědek takhle vyšplouch.

„Jo, rada.“ Pravil klidně Dušek, když dojedl a olizoval si fousy.

„No jasně, dal sem vám za to přece ten dort! Tak mluv dědku!“ Aleš začal být netrpělivý.    

Starý Dušek vstal a oprášil si kolena. „Chceš-li najít svojí mrkev, zeptej se hnojníka. Ten ví všecko.“ Prohlásil a zadíval se svýma opilecko-moudrýma očima do očí Alešových.

…

Hnojník! Procházelo Alešovi hlavou, když chvátal polní cestou ke hnojišti. Na tom chlapovi bylo fakt něco divnýho. Říkalo se o něm ledacos. Někdo říkal, že byl v uranových dolech. Jiný, že prej někoho zastřelil. Taky prý v noci loví psy a pak je žere. Někdy prý žere i lidi. Kdo ví. Tenhle hnojník byl divnej. Někteří se ho báli. Nikdo o něm vlastně nic pořádně nevěděl. Hnojník žil ve stodole u hnojiště a mezi lidi moc nechodil. Ale často ho bylo vidět, jak se potuluje krajem.

Tenhle chlápek by mohl něco vědět. Je na něm něco tajemného. Alešovi se zrychlil tep. Ještě nikdy s hnojníkem nemluvil tváří v tvář. Ale co, třeba pochodí. Kdo jiný už by mu mohl pomoci.

…

Hnojník byl na hnojišti a vidlemi přehazoval obecní hnůj. Aleš se zastavil několik metrů před ním. Musel se trochu vydýchat.

„Hej, hnojníku!“ Zavolal.

Hnojník se pomalu otočil a dlouho ho probodával ledovým pohledem tak, že Aleš téměř přestal dýchat. Pak se otočil a pokračoval v přehazování hnoje.

„Hnojníku, řekli, že mi pomůžeš!“ Zavolal Aleš znovu.

„Těžko.“ Prohodil hnojník přes rameno, aniž by se zastavil.

„Hnojníku, nevíš, kde by mohla být moje mrkev? Někde jsem jí ztratil.“

Hnojník se znovu zkoumavě zahleděl na Aleše. Pak se beze slova otočil a pokračoval v práci.

„No tak, pane hnojník, prosím vás.“ Zkoušel to Aleš.

Hnojník nic.

„Tak nevíte o ní něco?“

„Tvojí mrkev mám v prdeli.“ Pravil pomalu hnojník, odplivl si a dál už se o Aleše nezajímal.

…

Aleš si připadal, jako štvaná zvěř, když se polní cestou vracel do vsi. Nikdo mu nepomohl. Ota ani Venca Dubák, Růžičková ani strážmistr, starej Dušek ani tenhle podivnej Hnojník. Všichni si ho přehazovali, jako horký brambor. Vodili ho za nos. Už nikomu nenaletí. Musí se spolehnout sám na sebe.

Náhle spatřil před obecním úřadem starostu, jak se vleče s nějakým kufrem. Starosta, ten má velkou moc, napadlo ho. Jestli někdo něco ví, nahlásí to přece starostovi! Ten musí vědět všechno, bude poslední, koho se zeptá. Připlížil se za starostou a zůstal nerozhodně stát.

„Copak, mladej, potřebuješ něco?“ Starosta Plátěný se otočil a položil velký kufr na zem.

„Já jsem se vás chtěl zeptat, jestli třeba něco nevíte o mojí mrkvi…“

„A co je s ní?“

„Sem jí asi někde ztratil.“

Starosta došel až k Alešovi a zeptal se ho: „A už jsi o tom s někým mluvil?“

Aleš mu dopodrobna vylíčil svou dnešní patálii až po setkání s hnojníkem.

„A co ti hnojník řekl?“ Zeptal se starosta.

„No, že má mojí mrkev v prdeli. Pak už se se mnou nebavil.“ Posteskl si Aleš.

Starosta se zatvářil velmi vážně. Chvíli hleděl Alešovi zpříma do očí. Pak pokýval hlavou, položil mu ruku na rameno a pravil pevným hlasem: „Hnojník nelhal, chlapče.“

Aleš mu visel na rtech, pomalu začínal chápat všechny souvislosti, ale nemohl tomu uvěřit.

„Už je to tak.“ Mluvil dále starosta. „Nebylo by to poprvé. Vloni po žních nám tu zmizel traktor. Kde myslíš, že jsme ho našli?“

„To, to snad….“ Aleš v úžasu nenacházel slova. Zdráhal se tomu uvěřit, ale něco mu říkalo, že starosta mluví pravdu. Bezděčně ustoupil o několik kroků.

„Běž, chlapče.“ Zavelel starosta a pokýval hlavou.

Aleš ustoupil ještě několik kroků jako omámený, a rozeběhl se zpátky na hnojiště.

Čekali jste na masakr? Ten přijde zítra spolu s nečekaným rozuzlením!