Víte, v mládí jsem si to představoval trochu jinak. Měl jsem velmi zřetelné výjevy, které mi ukazovaly, že ve svých třiceti budu brouzdat karibským mořem na jachtičce s rybářským prutem v ruce. Mladý a přitom již zralý, pohledný a zajištěný muž, pozorující z kapitánského můstku přimhouřenýma očima bárky domorodců, sám pozorován nejedním párem očí krásných dívek, které válejíce se na mé jachtě tu i onde touží po mé lásce a mých úsporách... Zdá se, že jsem v té době příliš hulil, neboť výjevy se naplnily jen částečně.

Je pravda, že v Karibiku jsem to omrknout byl. Jenže jsem se na jachtičky díval ze břehu, své věci jsem neměl v kufru BMW, ale většinou na zádech a v hotelových pokojích nečekala masérka, ale švábi.

Krásné oči dívky mně také doprovázely a stále doprovází. Ale jsou rozhodně jen jedny. Ostatní, pokud se přiblíží, jsou vyškrábány. Dívka je to dozajista pohledná, ovšem na podobnou jachtu, kde jsou přijímačky hlavně z tělocviku, by se asi neprobojovala. Co nedala příroda na kráse ovšem nahradila inteligence, což je velmi praktické. Například jen díky ní jsem se ve svých 25 letech dozvěděl, že si neumím ani namazat chleba, čímž se prý vysvětluje i to, proč nemám tu jachtu. Nechápe, jak jsem mohl přežít období, kdy jsem odešel od maminky do doby, než jsem ji potkal, resp. kdy jsem jí byl nalezen. Asi jako většinu mladých samečků mne údajně zachránilo žití v tlupě s ostatními mladými samci a pravidelné kalení, takže jsem nebyl tolik závislý na přísunu běžných potravin. Tuto její verzi podporuje snad jen to, že právě z tohoto období pramení mé vidiny života po třicítce. Po té, co jsem byl odchycen, mi sehnala práci, byt a učí mně základním lidským činnostem a to již několik let. Prý marně. Po mé lásce sice touží, ale zdá se, že rozhodně ne za každou cenu. Peněz si svých vydělá dosti, takže po mých nejde, co je však paradoxní, má neuvěřitelné starosti a zájem o jejich osud. Jsem nucen mít několik bankovních účtů, které si navzájem různými převody tuneluju tam a nazpět, čímž dokonale matu i sám sebe. Vedlejším produktem je docela fajn iluze blahobytu.

Částečně se to hodí i v práci, neboť práce s penězi a vytváření různých iluzí mně v podstatě živí. Tedy ne že by to byla nějaká levota, ale vysvětlujte to někomu. "Dneska je to všechno jedno pakáž", jak říkala jedna pani u doktora v čekárně, což je místo, kam si důchodci při dnešní drahotě chodívají posedět a povykládat raději než do cukrány a kde také mohou vytvářet své oblíbené fronty, abychom si je užili i my, mladí, když už banány mají na každým rohu. Snažím se je chápat, neboť jsem také chtěl být již důchodcem, i když poněkud jiného ražení. No uznejte, dopracovat se až v osumdesáti k tomu, že si budu moci dovolit dlouhodobě, tedy přesněji řečeno v tom věku již do smrti, živit nějakou sličnou gymnastku ze žurnálu, je přece naprosto šílený. Vždyť už i teď, čerstvě po třicítce, mám občas takový pocit, že by se mi zase chtělo víc lepit letadýlka, než dovádět pod peřinou. Člověk by si měl plnit sny raději ihned. Bohužel vypadá to, že povinnosti chodit do práce se nezbavím ani ve čtyřiceti a většina klukovských snů se odkládá na neurčito. Možná bych měl zase začít hulit, abych měl alespoň pocit, že je všechno v naprosté pohodě. Protože už vážně začínám pochybovat a ztrácet iluze. Je sice pravda, že jsem se vypracoval do pozice, která mi třeba umožňuje ráno slintat do polštáře libovolně dlouho, aniž by někdo pátral, kde jsem byl, ale pořád to není ono. Jednak proto, že zpravidla stejně nervama nemůžu dospat, takže se vzbudím včas i v sobotu a v neděli a pak také proto, že se to nedá nazvat pokrokem vzhledem ke vzdálenosti původního cíle. Do jachtičky pořád příliš daleko...

Říkám si fajn, jsi pořád ještě mladej. Každý je stár jak se cítí, třeba to ještě stihneš... já se snažím žít mladě, ale když si třeba čtu plakát o příští technoparty připadám si nějak divně. A ještě hůř, když tam fakt přijdu. A to nemluvím o vočumování výrazně mladších dívek, které mi navíc říkají nepochopitelně "Dobrý den". Jednou z příčin je určitě má "kdysihříva", která tak hrozivě rychle mizí...nezachrání to ani móda kulichů, páč ve všech vypadám jako idiot.

Ta naprostá deziluze, nepochopitlně brzká krize středního věku, která přišla se dnem mých třicátých narozenin je hrozivá. Dokud mi nebylo třicet, říkal jsem si, pohoda klid, třeba to ještě klapne. Teď už mi táhne na čtyřicítku. Jen tak, ze dne na den. Najednou ze mně vyprchal všechen optimismus. Znáte to "jdu na sever ... a už jdu na jih..."

Tak, venku je tma, vykecal jsem se dost a už mám za celej den pěkně otlačenej zadek. Jdu si zalozit na stěnu. Chodí tam plno mladých krásných holek, třeba některé připadne strašně sexy, jak sebou vždycky z těch dvou metrů fláknu o žíněnku jako pytel h... hrušek...