Červená knihovna s Červenou Karkulkou

    Zeleným lesem šla dívka v červených šatech. V košíčku na předloktí nesla bábovku a láhev vína. 

Nespěchala, dalo by se říct, že se lesem spíš loudala. V trávě u cesty hledala jahody, semtam kopla do prašivky, košík si přehazovala z ruky do ruky. Na rozcestí usedla na pařez a dloubala se v bábovce.  Pak smetla z červené sukýnky drobky, lehce si opřela bradu o ruku a modrýma očima zasněně pozorovala šumící větve stromů.

   Z druhé strany se přiblížil vlk. Zůstal stát v uctivé vzdálenosti a zdvořile pozdravil:

- Ahoj, Karkulko, co ty tady?

Karkulka pomalu otočila hlavu:

   - Ahoj, vlku, hádej…zase mě poslala do lesa…

   - Proč to děláš?, řekl soucitně vlk. 

   -  V lese mám aspoň klid. Nač jí mám pořád opakovat, že babička dávno umřela, když to nepochopí. Tak jdu do lesa a je pokoj.

    -  A co kdybys poslala matku k doktorovi, Karkulko?, navrhl zase vlk.

Pohodila hlavou, až jí zpod čepečku vylétl pramen vlasů:

- To nemá cenu, tam už byla. Zase ji  pustili,že není nebezpečná, no tak ona není, až na to, že musím být pořád v lese…, jinak s ní není k vydržení…

Vlk si packou podrbal rozpačitě čumák:

- Vždyť víš, že stačí jedno slovo…

Dívka se na zvíře mile usmála:

-         Já vím…nepřítomně vlka podrbala za krkem, ale  já nechci být paní Vlková. Já čekám na prince, řekla zasněně. - Na prince, nejmíň, dodala rozhodně jako na potvrzení svých slov.

Vstala a uhladila si šaty.Vlk ožil:

- Jdeš domů, já tě doprovodím…

Karkule zavrtěla hlavou:

- Ne domů, je moc brzo, to by měla zase řeči. Musím odnést tu bábovku, aby to nebylo nápadný, víš…Ale…, a skoro mazlivě podrbala vlka na hřbetě, - se mnou radši nechoď…

Nechala vlka stát a zmizela mezi stromy. Ještě chvíli čenichal kolem pařezu a pak se vydal za Karkulkou. Přidal na rychlosti a za chvíli ji znovu uviděl: vcházela právě do hájovny…Připlazil se pod nízké okno sednice, co viděl, mu vyrazilo dech - kdyby nebyl šelma, asi by se styděl:  už mu bylo jasné, proč Karkulka tak ochotně hraje  komedii s bábovkou a vínem.

   Příští den přišel na rozcestí o něco dřív. Sotva se červená sukně mihla dole na cestě, pohodlně se rozvalil, aby se mohl později v hovoru jakoby nic zeptat: Jaký to bylo s myslivcem?.

Karkulka se zarazila a zrudla: tys nás viděl?, zeptala se.

-         No, princ to nééééééééníííííí, protáhl vlk, jak naoko zíval,  a  protáhl si tlapy.

-Dívka připustila: no není, ale aspoň něco…Kdyby byl princ, beru prince.

- Pozoruhodně pragmatická na svůj věk, ucedil vlk skrz tesáky a pozoroval Karkulku, jak mizí s košíčkem k hájovně.

Tak to šlo den za dnem. Vlk se rozcestí vyhýbal, dny trávil vymýšlením toho, jak by se myslivci pomstil. Přemýšlel, hlavu si lámal – až na to přišel!  Vzrušením vyskočil na všechny čtyři. Věděl přece, že se chystá velký hon. A když nemůže mít Karkuli on, nebude ji mít ani myslivec. Když se dva perou…a tím třetím bude princ.

   Karkulku získal pro svůj plán snadno.V den honu čekala Karkulka u cesty, kudy měl princ projíždět. Červenou sukni  vyhrnutou nad kolena, naopak bílý živůtek rozepnutý až k pasu, dlouhé vlasy rozpuštěné…Vlk vzrušeně pobíhal kolem a radil: Karku, Karku, vyhrň si víc tu sukni, a tlamou netrpělivě strkal dívce do stehna…

-Fuj, odháněla ho, musí myslet přece, že jsem jen poctivé děvče na malinách, a ne nějaká…

Vlk vyběhl na rozcestí a pozoroval terén…

  Konečně zaslechl kopyta koní, průvod v čele s princem se blížil. Vlk se ukryl a pozoroval, co se bude dít. Všechno šlo podle plánu. Princ uviděl Karkulku v pravý čas, pomohl ji k sobě do sedla a pro tu chvíli ztratil o hon zájem. Obrátil koně a vyjížděl z lesa.

Náhle se ozvaly dva výstřely – a potom nářek a křik. Vlk zapomněl na opatrnost a vyběhl z úkrytu…Karkulka ležela v tratolišti krve, nad ní se skláněl bledý princ a dva princovi pobočníci spoutávali hajného.

- PRÁSK !

- Normální drama žárlivosti,  pronesl směrem k hroznému výjevu jeden z královských vojáků a zastrčil  bambitku znovu za opasek. Ale z něj, kývl hlavou k mrtvému vlkovi, bude dobrá kožešina…

/27.3.2004,15:09 hodin, II.verze/

-