|
|
|
Nespravedlivej svět Autor: Black (Občasný) - publikováno 15.2.2001 (19:03:48), v časopise 20.2.2001
|
| |
Zklamaný ležel jsem na louce a díval se jezero vedle mě. Jak ta voda krásně svítí v odlesku slunce!
Sem tam hladinu zčeří vlnka. Pozoroval jsem to, až jsem usnul pod tíhou starostí a smutku. Probudil mě hluk.
„Nechte mě, slyšíte? Co jsem vám udělala?“ křičel kdosi.
„Ty se ještě ptáš? Kdo rozhlásil, že jsme v posteli neschopní a že jsme nejspíš teplouši?“
„Já! A není to snad pravda?“
Ozvala se rána.
„Nech ji. Mám lepší nápad.“
Skrčil jsem se v trávě a plížil se blíže k této trojici. Našel jsem nemalý pařez, za který jsem se schoval.
Proboha, vždyť ji vysvlékají! Proč nekřičí?
Když jsem se podíval pozorněji, uviděl jsem, že dívka je v bezvědomí. Dva vysocí chlapi, kteří ji vysvlékli, si pomalu začali svlékat kalhoty. Ne, to nemůže být pravda. To snad nemůže být pravda! Začali si sundávat i slipy. Ale jen po kolena.
Byla stále v bezvědomí. Nebyla moc pěkná, ale něco na ní bylo zvláštní. Nevěděl jsem ale co. Možná její nádherné kaštanové vlasy, které měla snad do půl zad. Možná její křehké tělíčko, které bylo tak bezvládné…
Jeden z chlap si na ni pomalu lehal. Odvrátil jsem obličej. Tohle opravdu vidět nemusím. Jak jí ale jen pomoci? Začít křičet? Ti chlapi vypadají jako pěkní hromotluci.
Podíval jsem se na ně. Měl už oblečené kalhoty, zatímco ten druhý si ještě dopřával rozkoše. Vyčerpaně ulehl vedle ní.
„No tak vstávej. Až se vzbudí a zjistí, co se stalo, skočí do jezera. A my budeme v pohodě.“ Hnusně se zasmál. „Tak už pojď!“
Vstal a dooblékl se. Oba se na ni ještě jednou podívali a škodolibě se usmáli. Rozhlédli se, zda kolem nikdo není. Přikrčil jsem se.
Odešli.
Rozběhl jsem se k ní. Snažil jsem se ji probrat. Ze zoufalosti jsem jí dál facku. Nic. Ještě jednu. Pomalu otevřela oči. Uviděla mě a byla jí očividně zima. Ale nestyděla se.
„Kde,.., kde jsou moje věci?“
„To nevím. Pojď, musíme to ohlásit.“
„Co? Co ohlásit?“ Pokusila se vstát. „Au…,“zasténala.
„Jenom pěkně pomalu. Určitě tě bude všechno bolet…po tom, co ti provedli.“
„Co mi udělali? A hlavně kdo?“
„Ti dva divní chlápci, se kterými jsi přišla.“
„Jací chlápci?“
„No nic. Na,“ sundal jsem si bundu, „vem si aspoň tu bundu.“
„Dík.“ Pomalu vstala.
„Kde bydlíš?“
„Kousek odtud ve vesnici,“ a ukázala někde za kopec.
„Ty si opravdu nepamatuješ, jak jsi se sem dostala?“
„No, kámoši pro mě přišli, že se něco stalo. Zavedli mě tu. Jo, mimochodem, jsou to idioti. Myslí si, že když mají peníze, můžou si dovolit COKOLIV. A tak jsem o nich rozkecala, že jsou teplí. No a naštvali se.“
„A uhodili tě tak, že jsi upadla do bezvědomí. Pak tě vysvlékli a….“ Sklopil oči. Nechtěl jí to říct. Nechtěl, aby věděla, že se jen tak díval na to, jak ji znásilňují.
„A co bylo pak?“
„Pak tě,“ těžce polkl, „pak tě znásilnili.“
Vzalo jí to dech. „Ti, ti parchanti. Jestli se to rozkřikne, budu muset…“ a podívala se směrem k jezeru.
„Ne!“ řekl jsem rázně. „To nesmíš. Jinak by jim to prošlo, chápeš?“
„A to se na mě mají všichni dívat přes prsty? Ukazovat si na mě a říkat: hele, ta moc kecala a teď má parchanty v kočáru. O to opravdu nestojím. Díky, fakt ne.“ Měla slzy na krajíčku. Viděl jsem to. Kdybych tam nebyl, určitě by se rozbrečela. Chtěl jsem jí pomoct. Moc jsem chtěl.
„Tak se odstěhuj,“ Navrhl jsem jí.
„A kam? Proboha je mi osmnáct, dělám výšku. Do školy to nemám zas tak daleko a …cp bych dělala jinde s děckem? Kde bych vzala peníze, kdybych neměla ani na výšku? Jediná možnost je potrat. Ale o tom by se nesměl nikdo dovědět.“
„Budou prázdniny, tak můžeš říct, že jedeš se mnou, co by přítelem ze školy, na prázdniny. Ujistíme se, jestli seš opravdu v tom a pak když tak potratíš. S penězi si nedělej hlavu, něco mám našetřené. A vrátíš se.“
„To bys pro mě udělal? Vždyť se ani neznáme. Já jsem Dominika,“ podala mu ruku. Oči už jí zářili nadějí.
„Já Martin.“
„Měli bychom jít. Seznámím tě s rodiči. No tak pojď…“
Pomalu jsme odcházeli.
Náhle jsem ucítil tupou ránu do hlavy. Upadl jsem na zem.
„Tak ty sis, milá Dominičko, myslela, že na nás vyzraješ? Že nás udáš?“ Byli to ti dva. Jeden si tam zapomněl pásek William&Delvin. Uviděli je a šli neslyšně za nimi.
„No tak kluci, neblbněte!“
Martin se probudil. Všechny problémy se mu najednou zdály malicherné. Že by to byl jen sen?
O několik týdnů později si náhodou koupil noviny. Znásilnění a brutální vražda v mírumilovné vesničce, zněl jeden z titulků. Byla tam i fotografie oběti. Byla to Dominika. Ležela nahá s několika bodnými ranami. Tělo už začínali pojídat červi.
Takže to nebyl sen.
|
|
|