|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
"Nechám si propíchnout ucho," prohlásila Kačaba během večeře.
"Cože?" podivila jsem se. "Tys nenosila náušnice a zarostla ti dirka?" Kateřina má totiž takové háro, že na její ušní boltce není vidět.
"Nic mi nezarostlo, nechám si udělat ještě jednu ďouru tadyhle," opáčila a pravý ukazováček zabodla do vlasů.
"Budeš vypadat jako cedník," pravila jsem, "navíc jsem kdysi někde četla, že to lékaři nedoporučujou."
"To je zajímavý," zamračila se, "když jsem byla malá, tak jsi mi nechala uši propíchnout a teď ti to najednou vadí!"
Vzpomněla jsem si na začátek března 1989, kdy jsem zamířila na Žižkov do jedné zubařské ordinace. Moje kolegyně kuželkářka mi totiž navrhla, že domluví s paní doktorkou, u níž působila jako sestra, propíchnutí oušek tehdy sotva třínedělní Kačabky. Souhlasila jsem, neboť Soňa tvrdila, že má její živitelka s perforováním boltců bohaté zkušenosti a požaduje za zákrok jedny rumové pralinky.
Zubařka nás mile přivítala, převzala ode mne v lihu naložené náušnice, dvě krabičky pralinek (nejsem přece potomek Harpagona) a překvapeně vyhrkla:
"Mladá paní, vy budete nosit dětské náušnice?"
"Já ne," usmála jsem se, "moje dcera."
Paní doktorka silně zbledla, lehce se roztřásla a konstatovala, že ještě nikdy nezkrášlovala dítě, natož tak malé.
"Víte," zakoktala, "já píchám jenom dospělý..."
Vysvětlila jsem jí, že mezi uchem dospěláka a dítěte není žádný anatomický rozdíl.
"Soňo," obrátila se na moji kamarádku s děsem v oku, "proč jste mi neřekla, že jde o kojence?!?"
Soňa pokrčila rameny: "To zvládnete, paní doktorko..."
"No jo, ale když ona spí," vyjekla zubařka nešťastně.
"Buďte ráda, že chrní," zašeptala jsem, "moje dcerka je hyperaktivní, jestli se probudí, tak se jí do ucha určitě netrefíte."
"Co když se fakt netrefím?" strachovala se lékařka, když konečně rozbalila balíček s tenkou jehlou na jedno použití.
"Tak se nic neděje," chlácholila jsem ji, "než jsem k vám vyrazila, nechala jsem Katku výhodně pojistit. Zavřete oči a někam tu jehlu vražte!"
Musím se přiznat, že jsem byla možná ještě víc rozklepaná než paní doktorka, ale (jako obvykle) jsem s nervozitou bojovala zlehčováním prekérní situace.
Kačaba se naštěstí probudila až ve chvíli, kdy měla ouška propíchnutá a v jednom z nich nasazenu fungl novou náušnici. Okamžitě začala mávat končetinami, takže jsme ji musely se Soňou podržet, aby mohla být akce zdárně dokončena.
Připomenula jsem své dceři historku starou patnáct let a znovu jsem trvala na tom, že jsem proti tomu, aby nosila víc než dva kusy náušnic.
"Mně se to líbí," zavrčela a zamračila se.
"Líbí, nelíbí, vždyť jsou to i vyhozený peníze! Proč si chceš narvat do hlavy ještě jednu náušnici, když máš tak dlouhý vlasy, že ti nejsou vidět ani ty náušnice, co nosíš teďka?" probudil se ve mně ekonom. "Leda..."
"Leda co?" zbystřila Kačaba.
"Ledaže bych si nechala boltec propíchnout i já," řekla jsem klidně.
"Tak to teda vůbec nepřichází v úvahu," zařvalo moje dítě, "to tu třetí náušnici radši oželím!"
Myslíte si, že jsem v tomto sporu jako rodič zvítězila?
|
|
|
