Stromy

Sedím v křesle a pozoruji stromy před naším oknem. Jsou to dva vysoké smrky. Vítr si s nimi pohrává a ohýbá jejich koruny. Je to zvláštní, kolik bouřek už přečkali. Kolikrát se je silný vítr pokoušel vyrvat ze země a oni tu zatím místo toho stojí pořád dál. Budou tu ještě dlouho, až je nakonec přemůže něco, co nedokážou překonat. Podlehnou času, ale do té doby tu porostou pro nás a pro naše děti. Jaké by to ale bylo, kdyby tu byl jen jeden. Byl by to smutný pohled na toho osamělého velikána. Ano, i on by tu byl pro nás, ale co kdyby přišla další bouře jak by jí sám dokázal přečkat. Nebyl by tu nikdo, kdo by mu pomohl s větrem bojovat. Nikdo, o koho by se mohl opřít. V okolí jsou sice další stromy, ale ty jsou jiné. Některé se před větrem lehce ohnou a ty ostatní jsou daleko menší než on. Každý z nich má prostě jiný způsob jak odolávat větru, ale i kdyby byly stejné jako on, jsou pro něj moc daleko. Moc daleko na to, aby o ně mohl opřít své větve a překonat tak i tu největší bouři. Kdyby tu byl sám určitě by ho vítr zlomil. Proč o tom ale přemýšlet a dělat si starosti. Vždyť jsou tu dva. Anebo ne?