Pamatuji si útržky podivného snu. Kráčel jsem mezi zelenými vejci a nad hlavou mi létali obří motýli. Opatrně jsem našlapoval, abych ani jediné z vajíček nepoškodil a šlo to těžko, protože jsem se musel každou chvíli dívat po motýlech. Zdáli se mi divní. Byli strašlivě velcí a těla měli porostlá dlouhými šedými chlupy. Vypadalo to odporně. Raději jsem se jim díval na křídla. Barvy a obrazce. Ze kterých se skládala, byly prazvláštně smotané. Ale krásné.

Vzdychl jsem a zatoužil se také stát motýlem. A v tom jsem šlápl do jednoho vejce. Rozprsklo se a nohu mi obalila zelená šťáva. Trvalo vteřinu a roztekla se, nezůstalo po ní vůbec nic. Stejně tak i skořápka. Na místě, kde bylo vejce, zůstal jen nevelký otvor. Odněkud zdola jím prosakovalo světlo. Poklekl jsem k němu a zadíval se dolů. Spatřil jsem krajinu s modrými vejci a obřími okřídlenými stonožkami, poletujícími prostorem. Spatřil jsem sebe. Právě jsem nechtěně rozšlápl modré vejce a modrá šťáva mi obalila nohu. Za několik okamžiků se rozplynula a nezbylo po ní vůbec nic. Dříve, než jsem se – či spíše ten druhý pode mnou – stačil k němu sehnout, spatřil jsem jím krajinu s červenými vejci a létajícími krokodýly. Pojalo mě zlé tušení. Rychle jsem otočil hlavu ke stropu a – samozřejmě – spatřil jsem nevelkou díru a k ní přiložené, udivené, zírající oko. Nevím, jestli se mi to jen nezdálo, ale připadalo mi, že na mě přátelsky mrklo.