Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 22.12.
Šimon
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Imaginace snů
Autor: Pralev (Občasný) - publikováno 29.8.2004 (20:22:21)

Probudil se. Pot se z něj jen řinul všemi póry těla. Bušení srdce nebylo slyšet jen kvůli prudkému oddechování. Oči rozšířené strachem pátraly splašeně po okolí a přejížděly temnotou z jednoho stínu na druhý. Musel si rozsvítit a nechat vystrašenou mysl odpočinout si při pohledu na osvětlený pokoj. Je až k neuvěření, co všechno se může zdát reálné ve tři ráno v noci a tmě.

Dech se mu pomalu zklidňoval a mysl si byla stále jasněji schopna uvědomit, co je skutečnost a co byla jen další z příšerných nočních můr. Vybavení vlastního pokoje nyní osvětlené svitem lampy ho pomalu uklidňovalo a brzy byl schopen takřka normálně uvažovat. Na tváři vyloudit úsměv ještě nedokázal, ale v duchu se již usmál, jak ho mohl takhle vyděsit nějaký sen, ze kterého si už stejně skoro nic nepamatuje. Povzbuzen náhlým přívalem sebevědomí zhasl lampu, opět ulehl ke spánku a na tváři konečně vyloudil opravdový úsměv, i když strach v očích se tak snadno nevzdal.

 

Proč je všude taková tma? A co bylo TOHLE za zvuk? Znělo to, jakoby někdo šátral po klice dveří. Něco šátralo. Musím si hned představit mrtvolně bledou ruku… pařát. Na mém krku místo dveří. Záblesk světla? Nebo se mýlím? Zase ta nekonečná ničím neprostupná temnota.

Musím se pohybovat, jít dopředu, zjistit, kde to jsem. Znovu ty zvuky. Nesmím se tím nechat ovládnout, nesmím se třást a musím k čertu přestat cítit to mrazení v zádech. Nebo je ta ruka za mnou? Plíží se za mnou? Sevře mi kotník? A rozdrásá do krve? Proboha, kde to vůbec jsem??? A ten zápach! Je to jako kdyby tady něco chcíplo. Což je vlastně dost možné. Kdybych teď šlápl na něco mrtvého, asi bych se v tu ránu sesypal.

Ty zvuky jsou čím dál blíž. Přede mnou? Nebo za mnou? Mám strach. Popravdě řečeno, ta tma má jednu velkou výhodu – nikdo nevidí můj k smrti vyděšený obličej. Jde si to pro mě. Zabije mě to, cítím to. Ještě několik kroků. Vzdaluji se? Utíkám tomu? Nebo se přibližuji? Bylo by tragicky směšné utíkat smrti vstříc. Obrovská mrtvá šátrající ruka. Dotkne se mi obličeje, přejede po něm nehty… drápy. Sedře kůži, uloupne cáry masa. Dokážu si představit podrobnosti, jako bych to sám viděl. Ale tohle není film, nevyteče litr krve, já nevypnu televizi a nepůjdu si udělat večeři. Tohle bude MOJE krev, MOJE maso, MŮJ život.

V dálce je vidět nějaké světlo, tenoučký pruh světla, pruh naděje. Musím se upnout na ten žlutý pruh, andělův meč, spásu. Ta… ruka… věc, která po mně jde… je tedy za mnou. Musím sebrat všechnu sílu, kterou mám a dostat se k tomu světlu.

Ježíši!! Je čím dál blíž. A já jsem pořád pomalejší, každou chvíli se mě dotkne. A potom…

 

Pronikavý zvuk budíku ho probudil při třetím zazvonění. Jestli byl návrat do světa skutečnosti uprostřed noci poněkud nepříjemný, tak nyní to byla skoro čirá hrůza. Uvědomění si, že to všechno byla jen noční můra, mu trvalo několik dlouhých minut. Nestihne kvůli tomu asi práci, ale to mu teď bylo srdečně jedno, musel si dát pořádnou horkou sprchu.

Pod proudem horké vody, ze které se zvedala oblaka páry, konečně osvobodil mysl od myšlenek na uplynulou noc a zkusil přemýšlet nad tím, co mu přinese den v opravdovém světě. Nyní na něj teprve dolehlo rozladění z toho, jak je nevyspalý, nestíhá a cítí se, jakoby si místo spánku v noci dopřál několik přejetí parním válcem.

Práci nakonec stihl, vzal si taxíka s řidičem v opravdu dobré náladě, který se moc nerozpakoval, když měl porušit nějaký dopravní předpis ve vidině zisku cenných vteřin. Koneckonců si za to naúčtoval poměrně tučnou sumu.

V práci konečně přišel na jiné myšlenky a přestal se v duchu toulat zpátky ke svým snům, ze kterých si už ale stejně příliš nepamatoval. Skoro nadskočil na židli, když vzal někdo za kliku (šátrající pařát) a hlučně vstoupil.

„Tu zakázku musíš vyřídit do pátku, Tome, je to opravdu důležitý, máš jedinečnou šanci, kterou nesmíš promarnit. Víš, že jsem ti to zařídil já a může to pomoct oběma. Nenech mě ve štychu,“ zahájil hned příchozí.

„Neměj strach, už na tom pracuju. Ty, prosímtě, mohl bys příště zaklepat, než vstoupíš? Vyděsil jsi mě.“

„Jasně, není problém. Děje se něco? Vypadáš strašně, není ti nic?“

„Ne, jsem v pořádku. Nedělej si starosti, jen poslední dobou špatně spím. A tu práci zmáknu, ty víš, jak dlouho jsem se na tohle připravoval.“

 

Jak dlouho vlastně trpěl těmi šílenými nočními můrami? Několik dní? Nebo jsou to už týdny? Kdy se naposledy pořádně vyspal? Nepomáhalo nic a že už něco zkoušel. Prášky na spaní, příjemná hudba, čtení něčeho uklidňujícího večer, to je jen hrstka příkladů. Nic z toho samozřejmě nezabralo. Jakmile usnul, sny se vrátily. Většinou nebyl žádný stejný, ale všechny byly přibližně stejně hrozné. Už chyběl jen krůček, než si uvědomí, jak mu ty sny zasahují do života. Jak je roztřesený po každé ráně, brzy večer všude v bytě svítí, bojí se každého stínu. A je to stále horší. Neklidně se ošil, když pohlédl v kanceláři na hodiny. Pět. Konec šichty, který dnes raději neměl přijít. Trpce se sám pro sebe zasmál, když si vzpomenul na ty roky, kdy se díval na hodiny z úplně jiného důvodu a toužebně očekával konec otravné práce. Nyní se děsí, jak rychle čas ubíhá a přichází večer.

 

Pomalu upadal do spánku…

 

Musím si pospíšit nebo přijdu do práce pozdě. To si teď nemůžu dovolit, šéf se na mě spoléhá a takováhle příležitost se objeví jednou za několik let. Třeba už podobnou ani nedostanu, když ji teď propásnu.

Ten člověk tam přes ulici. Proč se na mě tak divně dívá? Proboha, ty zuby a oči. Nebudu si ho všímat, půjdu rychle dál.

„Taxi!!!“

Ještě že je tu jeden volný, naskakuje mi z toho člověka husí kůže. Zdálo se mi to nebo jeho špičáky opravdu… ale to je přece nesmysl, proč blázním? Upíři a další podobná monstra existují jen v hloupých béčkových filmech. A navíc je den, i kdyby to byla skutečnost, ve dne přeci svou sílu nemají. Že vůbec přemýšlením o takové hlouposti ztrácím čas.

„Tak kam to bude, fešáku?“

Ne, proboha! Ten taxikář taky!

 

Upíři? Tou rozumnější (ale menší) částí mysli se zabýval přemýšlením nad tím, proč se mu zdá zrovna o upírech, kterých se nebál ani jako malé dítě, dokonce rukou přejel po prostěradle.

Tohle šílenství už musí skončit nebo to jeho nervy vážně nevydrží. Třese se jako šílenec, celé dny nedokáže normálně uvažovat.

 

Tohle ale není sen. Jsem ve svém pokoji, v posteli. Proč mám silný neodbytný pocit, že se něco děje? Že je něco jinak, než má být? Znovu jsem se probudil vystrašený? Nepamatuji si, že by se mi zdála další z nočních můr. Ale co mám s levou rukou? Jakoby vážila tunu, nedokáži s ní pohnout.

Teplota v pokoji musela klesnout snad o deset stupňů… a ten vítr… Co se to děje? Dokážu hýbat jen očima, kterýma ale neprohlédnu tmu hustou, že by se dala krájet. A cítím. Někdo je tady v pokoji se mnou. Nebo něco.

(hlavou mu bleskla vzpomínka na jeden starý článek v bůhvíjakém časopise o duchách, kteří přišli do skutečného světa za živými, většinou, aby předali nějaké nezvyklé poselství, přitom se prý vždy takhle najednou ochladí a začne foukat vítr odnikud;  a začal se nekontrolovaně chvět)

Kdybych alespoň mohl otočit hlavu. Nebo si dokázal rozsvítit. Určitě bych tomu dokázal čelit, kdybych to viděl. Co chce?

 

Tentokrát bylo probuzení zdaleka nejhorší za celou dobu, co měl ty sny. Stále nedokázal rozlišit, co se mu jen zdálo a co byla skutečnost, a navíc měl neodbytný pocit, že to poslední se skutečně stalo. Měl vůbec možnost nějak se ujistit, že i toto byl jen další ze strašných snů? Začínal z toho všeho bláznit a co na tom bylo úplně nejhorší – dobře si to uvědomoval a přemýšlel, jak to všechno skončí, jestli nepřijde jedna, alespoň jedna, noc normálního zdravého spánku.

Ranní cesta do práce byla příšerná, upíry viděl na každém rohu, každý podezřelý zvuk ho děsil a v práci ho poprvé napadla myšlenka, že projekt teď není to nejdůležitější a neměl by se upínat na něj. Pomalu začínal nabývat přesvědčení, že se nic až tak hrozného nestane, když o svou příležitost přijde. Vlastně ho ta myšlenka povzbudila a zvedla mu trochu náladu, která se již dlouho pohybovala pod bodem mrazu.

Ale přibyla nová starost. Už nešlo jen o to, jakým způsobem se budil, na co celé dny myslel a jaké maličkosti ho dokázaly i během dne vystrašit. Neustálé probouzení v noci nebylo pro jeho organismus tím nejlepším receptem, doopravdy mu chyběl spánek. Pohyboval se malátně, unaveně se díval před sebe, často neschopen aktivovat mozek na maximální výkon, ztráceje zájem o okolí. Tedy když ho zrovna nevyděsil nějaký zvuk nebo stín.

Líně ťukal prsty do kláves počítače, aniž by se pořádně soustředil na to, co dělá. Oči se mu pomalu zavíraly, mysl bloudila daleko odsud…

 

Znovu ty škrábavé zvuky. Jsou všude a jdou si pro mě. Dal bych nevímco za to, abych je mohl spatřit. Ale současně mě to děsí k smrti. Proč tu nemůže být alespoň světlo? A ten příšerný zápach se nedá vydržet. Co je zase tohle? Zřejmě nějaký kus kamene, je to tvrdé a velké. Snad svisle umístěná tvrdá plochá deska? A ty rytiny na ní…Vyrytá písmena. A tady je další, už je rozeznám i ve tmě. O něco světlejší stíny. Kříž.

Zase se třesu. Znovu ty zvuky, teď vychází ze země. Otevírající se hroby. Mrtvoly šátrající rukama z otevřených rakví. Spáry věčnosti. Jsou všude, jsem jimi obklopen. Nemám kam utéct.

 

Probudil se v kanceláři. Rychlým rozhlédnutím okolo sebe se ujistil, že je sám a nehrozí mu bezprostřední nebezpečí. Venku již byla tma, pohled na nástěnné hodiny mu prozradil, že spal až do jedenácti hodin v noci. Chvatně si oblékl kabát a vydal se nočním městem domů. Šel pomalu, držel se u zdí a obloukem obcházel každé ústí do užší tmavé ulice. Neustále se rozhlížel okolo sebe, otočil se při každém zvuku, který se ozval za ním. Nevěděl sám, jak se vlastně dostal domů, ale po té cestě si připadal stejně, jako při každém probuzení v posledních dnech. Ani horká sprcha už nedokázala zahnat strach a myšlenky, které mu otrávily mysl.

 

Už jsou blíž. Slyším je. A cítím jejich puch. Jak dlouho tam ty mrtvoly ležely, než je něco probudilo a přinutilo vylézt ven a vzít si svou poslední potravu?

Stejně nedokážu utíkat, nemám na to sílu. A kam bych se před nimi mohl schovat? Věční lovci, kteří se nikdy neunaví. Vždy půjdou za mnou a dostanou mě, ať zalezu kamkoliv. I kdybych jim vůbec dokázal odsud utéct. Plíživé kroky blížící se ke mně ze všech stran.

 

Zvuk klíče v zámku. Nebo se mu to jen zdálo? Další sen? Musel vylézt z postele, stejně byl skrz naskrz propocený a roztřesený, očima vyděšeně těkal okolo sebe, stále viděl všude otevírající se hroby. Vzal v tichosti z kuchyně pořádný porcovací nůž a přikradl se ke dveřím, kukátkem se podíval ven, ale za dveřmi byla jen lidským okem neproniknutelná temnota. Temnota, ze které se mu okamžitě sevřelo srdce a bezděčně roztřásla kolena. Rozsvítil a čekal, až si oči přivyknou záplavě světla. Ale ani teď se necítil bezpečněji nebo jistěji. Pomalými kroky se blížil ke koupelně. Rukou zvenku rozsvítil uvnitř a rychle ucukl v očekávání sevření ruky mrtvým pařátem.

Samozřejmě tam nic nebylo. Oddechl si trochu, ale nervy vybičované napětím a strachem pracovaly dál. Před očima mu vytanula představa, ve které vešel dovnitř, dveře se za ním zavřely a ve vaně se postavila mrtvola. Doslova před sebou viděl její prázdný pohled, uhnilé maso, prosvítající kosti přes kůži, čelist připravenou kousat a trhat. Vykřikl a odskočil zpět do chodby. Prudce oddechoval a sbíral odvahu. S údivem pohlédl na nůž ve své ruce, stále ho ještě držel. V tu chvíli mu bleskl hlavou spásný nápad použít tu zbraň na sebe, konečně by to neuvěřitelné trápení a mučení skončilo.

Oklepal se, uvědomil si, jak strašlivě zbaběle se chová a vstoupil do koupelny. Ani ho tolik nepřekvapilo, když ve vaně spatřil mrtvé rozpadající se tělo a oči, které zamrkaly přímo na něj. Nedokázal snést ten prázdný pohled. Prožitá hrůza jakoby z něj už vysála všechnu schopnost dál se bát nebo se jakkoli bránit. Zavřel oči, opět je otevřel. Mrtvola už ve vaně nebyla. I tak pustil sprchu a nechal téct vodu ve vaně snad deset minut, než se odvážil do ní vlézt. Představivost vybičovaná naplno zanechala v jeho hlavě příliš silný otisk pomalu vstávající mrtvoly.

Zaplašil tu představu a nechal se unášet proudem teplé vody. Alespoň do chvíle, než si vzpomněl na jeden film, ve kterém hrdince ve sprše přestala odtékat voda, žena se nemohla vůbec pohnout a po několika děsuplných minutách se utopila. To ho poměrně rychle přinutilo zastavit vodu, usušit se a odejít z koupelny. Nůž vrátil zpět na své místo, ale jít si lehnout do postele si netroufl, i když se mu víčka sama zavírala.

Sedl si v kuchyni ke stolu s hrnkem horkého čaje a jen přemýšlel, jak se do tohohle všeho vlastně dostal. Zaposlouchal se nepřítomně s pohledem upřeným na prázdnou zeď do šátravých zvuků znějících, jakoby nehty či drápy přejížděly po podlaze. Pomalu kolébal hlavou a usínal, než si uvědomil, co slyší, a vyděšeně vyskočil ze židle, až se převrhla. Srdce mu bilo jako o závod a roztřesená ruka se opět sevřela na rukojeti nože, který chvatně vyndal ze šuplíku pod stolem. Zvuky ustaly, ale on už nenacházel klid. Pomyšlení na mrtvolu nebo upíra za sebou ho přimělo rychle otočit hlavu, ale nikdo za ním nebyl. Pohrával si vystrašeně s nožem a celou svou mysl upřel na lesknoucí se ostrou čepel. Pokud ho nedokáže ochránit, může to všechno skončit.

Jedno hluboké říznutí. Spása. Vysvobození. Konec neustálému ohlížení se, zda za ním někdo není. Konec nekonečnému bušení srdce a třasu celého těla. Konec všech děsů. Už žádné plíživé zvuky, žádné mrtvoly na každém kroku, nikdo, kdo by mu usiloval o ukončení života, pokud možno co nejbolestivějším způsobem.

Znovu zaslechl ty zvuky. Kroky šourající se směrem k němu, když sledoval prázdným pohledem krev, která vytékala z rány…

 

Dnes ráno byla nalezena mrtvola muže s podřezanými žílami ve vlastním bytě. Policejní mluvčí nám prozradil, že smrt s největší pravděpodobností nenastala cizím zaviněním. Třiatřicetiletý muž podle výpovědí sousedů a známých trpěl častými depresemi po tragické smrti, jež potkala před třemi měsíci jeho manželku a dva syny. Případ je stále v šetření.

 

© by Pavel Linhart, 2004



Poznámky k tomuto příspěvku
Pralev (Občasný) - 30.8.2004 > Za veškerou kritiku, i negativní, tady v komentářích nebo na e-mailu budu víc než vděčný. Psaní mě hodně baví a myslím to s ním vážně a právě vaše názory mi pomáhají udělat si obrázek o tom, zda má smysl pokračovat, a pokud ano, jakým směrem se vydat, co zlepšit a co se naopak líbí. Díky moc. Ale díky i těm, kdo si to jen celé přečtou ;)
<reagovat 
Lian (Občasný) - 1.9.2004 > Mno, píšeš vcelku dobře a čtivě. Jen na mě to bylo moc dlouhý a chvílema až moc popisný, tu sebevraždu stačilo malilinko naznačit, ne tak moc popsat. A ty můry mohly být víc rodinný :-)) když už je měl z ženy a dětí,kromě toho by ho asi napadlo, z čeho to má, když jsou teprv 3 měsíce mrtvý, možná by i chodil k nějakýmu psychoušovi, je naprosto normální a logický, že se mu něco takovýho stávalo. Závěr byl jasný a nevyhnutelný už od začátku, takže žádný překvápko se nekonalo....:-)) Takže spíš vypracovat trošku ten děj, pohrát si s tím, lehký náznaky a kratší popisy a bude to super.
Body: 4
<reagovat 
 Pralev (Občasný) - 1.9.2004 > Lian> Takže nejdřív bych rád poděkoval za reakci a názor, už jsem z tohohle webu měl pocit, že tady prózu nikdo nečte a každej letí jen na poněkud pochybnou poezii.
Nicméně v několika tvých bodech s tebou zásadně nesouhlasím, a tak musím nutně zareagovat:

- Dlouhý a popisný? Já myslím, že tady spíš vycházíš z českých a taky zdejších poměrů, kde povídka na stránku už je moc dlouhá, ale když vezmeš zahraniční kvalitní tvorbu, tak povídky o 50-ti a více stranách jsou naprosto normální a s povděkem příjímány. Totéž platí o popisech, v próze je zkrátka většina textu popis - osob, prostředí, věcí... Jen povídky dětí se soustřeďují pouze na děj.

- Co se naznačení sebevraždy týče, v samotném ději je podle mého názoru jen naznačena a víc popsána je až v "epilogu", který byl ale nutný k doplnění pointy a celkového děje. A neumím si představit, že by v podobné reportáži neoznámili také způsob smrti.

- Rodinný můry bych prosil popsat, neumím si je popravdě představit :)) Jinak jedna z těch můr byla o duchách, mrtvoly jsou tam koneckonců taky, nevím, co bys chtěl víc ;) Jestli myslíš něco konkrétního, sem s tím.

- No a konečně psychouš (psychiatr nebo psycholog?) - myslím, že VĚTŠINA lidí k "psychoušovi" nejde, když má problémy, ono jinak by se asi ty sebevraždy třeba tak často nestávaly. Řekl bych, že v tomhle ohledu ses spíš nedokázal odpoutat od postavy a kritizoval jsi její rozhodnutí ze svého vlastního pohledu, ale uvědom si, že ne všichni lidi jsou stejní, a co tobě přijde jako samozřejmé, pro jiného až tak jasné není.

Ale fakt nechci vyznít jako ubrečený děcko, kterýmu vadí, že se ti něco nelíbí, takže díky za přečtení, zamyšlení a vyjádření vlastního postoje.
<reagovat 
Lian (Občasný) - 1.9.2004 >

Díky za reakci na mojí reakci na Tvoje dílko a reakci pod ním

Nejdřív upozorňuji, že jsem Ta Lian, jde to poznat podle fotky

Próza na totemu je v žalostném stavu už delší dobu a co se týče redaktorů prózy, jsem jím teď jen já, dva kolegové mě opustili a nová kolegyně ještě "nenastoupila", a já byla teď na dovče, proto to čtu až teď. Jinak se tady próza moc nečte protože z 90% je velmi, velmi nekvalitní a nikoho už to nebaví, ztrácejí tím čas

Dlouhý ... je pravda, že tady jsou spíš kratší dílka a ty jsou taky čtenější, lidi prostě nemaj tolik času, to je probléme i-netové tvorby. Nicméně proto, žes psal o čem jsi psal bych to klidně zkrátila a neubralo by jí to na atmosféře, ale to je jen můj pocit a určitě se s jinými bude lišit

Naznačení.....nemyslím ten epilog, je tam nutnej, to chápu, myslím ty věty předtím, pořád o tom přemýšlí (zbytečně moc), tak je jasný, že to udělá a pak kouká na krev tekoucí z rány, je to tam zbytečný, na tom trvám

Rodinný...tím bylo myšleno, že by neměl jen tak nějaký můry, ale zdálo by se mu spíš, že ho žena volá z hrobu a dětičky si hrajou s jeho nohou....mělo by to mnohem větší hororový nádech a ten epilog by byl tou správnou tečkou, takhle ale........

Psycholog, případně psychiatr, mám dojem, že lidi, kterým zemře nějaký člen rodiny, případně při nehodě všichni, má dobrý důvody si k nějakýmu zajít, možná mu to i policie nabízí? Nevím, myslím, že jsem to někde viděla, v nemocnici nebo u polišů, že mu nabízeli, jestli nechce........

Taky tam není zmíněno, že by byl nešťastný i z jiných důvodů, než z těch můr, což je dost divný, pro mě.

Samozřejmě že ne každý by šel k psychoušovi, i když při těch můrách si myslím, že by mohl :-)) ale já mu do hlavy nevidím. To jsou prostě věci, který mi přijdou moc nepravděpodobný, nevěrohodný. Hihi, možná jsem takovej psycholog amatér Ale je možný, že se pletu, škoda, že se tu nevyjádřil někdo jiný, viděli bysme zase jinej názor.

Nerozepisovala bych se tolik, ale chtěl jsi to  a protože gramatický chyby jsem tam nenašla, začala jsem rejpat do příběhu, to jsem celá já, prostě mi to nedá


<reagovat 
 Čtenář - 1.9.2004 > Lian> Jejda, s tím pohlavím se omlouvám.
No já to beru tak, že kdo si chce nějakou povídku přečíst, musí nebo chce si na to ten čas najít. Pokud ne, tak ani nemá smysl s tím začínat. Vím, že i-netová tvorba je malinko jiná dimenze, ale já bych ji strašně rád vzal jen jako rozjezd a pokusil bych se psát i vážněji, samozřejmě jen kdyby to, co vyplodím, přišlo ostatním čtivé ;)

Neřekl bych, že přemýšlí zbytečně moc. Vlastně jsem se trošičku bál, abych se nedočkal přesně opačné kritiky - že tu sebevraždu spáchal až příliš náhle, aniž by nad ní dost uvažoval. Je to asi fakt věc názoru, člověk si nevybere, někomu to přijde jako zbytečně moc přemýšlení, jinému zase jako málo, no a mně jako autorovi to pochopitelně přišlo tak akorát :))

Ad psycholog... Určitě to policie nabízí, ale nevěřím, že moc lidí ji v tomhle ohledu poslechne, spíš má většina z nás tendenci své problémy dusit v sobě. Nejsem policista, ani psycholog, takže neopírám svoje tvrzení faktickými podklady nebo statistikami, ale aspoň je to můj názor.

Rodinný můry - já nevím. Určitě máš z jistého úhlu pohledu pravdu. Ale současně pořád trvám na tom, že lidská psychika je zrádná věc a sny s reálnými událostmi ve skutečnosti nemusí mít moc společného, stačí jedna jediná souvislost jako tady. Tedy reálná událost jako příčina, aniž by se do těch snů promítla. Ostatně tuhle povídku jsem si z menší části inspiroval podle toho, co se mi doopravdy stalo. A sice moje babička na tom byla ne až tak dávno hodně hodně zle, každým dnem jsme čekali nejhorší. A to období jsem asi týden trpěl tímtéž, čím zde hlavní postava. A taky ty sny nebyly vůbec o babičce, i když ta situace byla určitě jejich původcem. Mimochodem, dva z těch několika snů byly moje vlastní právě z téhle doby ;)

Tak a dost, abych místo komentáře nenapsal další povídku :)))
<reagovat 
Pralev (Občasný) - 1.9.2004 > Jsem pako, nebyl jsem přihlášenej. Ten poslední delší komentář jsem psal samozřejmě já.
<reagovat 
Lian (Občasný) - 1.9.2004 > V pohodě, jen nezapomínej zatrhávat Reagovat aby se to ke mně dostalo  Ty sny jsou jako ze života, taky takový mívám, pak musím rozsvítit a všude to prohlídnout, jestli tam nějakej ten pařátek, vrah nebo ufoun není :-)) Zrovna dneska jsem jeden takovej měla....no nic. Už toho necháme.
<reagovat 
Max Bubakoff (Občasný) - 1.9.2004 > jo, zkrátka pojmout téma sebevraždy nějak originálně, to je dneska pořádná kláda...proškrtání by pomohlo, vim, píšeš, že jsou i delší povídky..to jistě ano..ale ty musí vtáhnout do děje...to se tady, aspoň u mě tak docela nepovedlo...a je fakt, že tvý komentáře maj délku průměrný povídky tady...:)
<reagovat 
BlueSky (Občasný) - 1.9.2004 >

V podstatě nemám nic ohledně této povídky, co už nebylo řečeno.

Oceňuji pěkný písemný projev, velkou slovní zásobu, vytýkám tu délku, není v tomto případě nezbytná. Dlouhé popisování nočních můr a celkově různých projevů deprese opravdu nepovažuji za nutné. Zvláštní mi přijde, že přesto, že deprese byla vyvolána tragickou událostí a zřejmě silnou citovou vazbou na rodinu, není tam ani vzpomínky na jedinou z těch osob. Zaráží mě, že si hlavní postava povídky uvědomuje, že "blázní" a neřeší to.  Nechci se pouštět do úvah, co by měl dělat, samozřejmě, že k hodnocení situace přistupuje každý z hlediska vlastních zkušeností , možností, zázemí, atd., takže někoho vývoj  "hrdiny" může překvapit, někomu se to může zdát jako nemožné, někoho to zanechá zcela chladným, co člověk-čtenář , to názor. S tím bys měl jako autor počítat:-) Je to dobře napsané, ale rozvleklé. Tolik můj názor


Body: 4
<reagovat 
Pralev (Občasný) - 1.9.2004 > Neodpustím si ošklivou poznámku, že jste spíš zvyklí na to, co se píše tu a hodnotíte moje s ohledem na to. Mluvím o té rozvleklosti. Na jiném webu, kde jsem povídku publikoval taky, mi naopak většina lidí chválila spád. Takže v rozvleklosti - co člověk, to názor. Pro mě jsou popisy jeho myšlenek a prohlubující se deprese nezbytností - jádrem celé povídky. Bez nich by neměla smysl. Když se podíváte na zahraniční uznávané autory, delší popisy a rozvinuté myšlenky jsou naprosto normální a jejich díla jsou bestsellery. Vezměte si libovolnou knihu S. Kinga (možná kromě Holčičky, která měla ráda Toma Gordona), nebo jestli mám jít ještě víc do extrému, tak třeba cokoli od M. Waltariho. Zkrátka já to považuju za normální a tuhle povídku beru jako kratší. Vaše hodnocení je ovlivněno spíš tím, že v internetové tvorbě jste zvyklí na něco docela jiného.

Ale znova díky za přečtení, zamyšlení se nad tím a za to, že jste si názor nenechali pro sebe :)
<reagovat 
 čtenář BlueSky - 2.9.2004 > Pralev> Chápu tě,Pralve, ale ty moc nechápeš:-))Internetová prezentace má svoje specifika, ať chceš nebo ne. Piš si to samozřejmě, jak chceš dlouhé, ale počítej s tím, že pokud to bude dlouhé a stále o tomtéž , tak internetový běžný čtenář u takové povídky neudrží pozornost a patrně ti ani neposkytne svůj názor. A proč hned mluvíš o zahraničních uznávaných autorech a jejich ROMÁNECH? Snad mluvíme o tvé POVÍDCE. A neměj obavy, že by sem chodili jiní lidé než na jiné servery:-)
<reagovat 
Lian (Občasný) - 2.9.2004 >

Musím říct, že na Kinga jsem tak nějak odborník a jeho povídky mají mnohem větší spád než ta Tvoje. Jistě, v románu o 800 stranách si může dovolit popsat myšlenkový pochody (a to je to co na něm miluju, jak realisticky a věrně popisuje jakoukoliv šílenost, já mu to prostě věřím). Naopak Ty píšeš povídku a popisuješ to moc zdlouhavě a vedle Kinga nudně. Kdyby to byl ten dlouhej román, je to O.K., ale Ty nepíšeš román, tak se jím tu neoháněj. Nejde o netovou tvorbu, jde o to,co píšeš.

A jistě i tady platí co jinde, co člověk, to jiný názor, takže věřím, že jinýmu to přijde moc krátký, moc málo popsaný....ale nám to prostě přijde dost no jsme holt jiní.... Jo a kdybych byla zvyklá na to, co se tu píše, dala bych Ti za 5 a vynášela Tě do nebe (a ostatní tak nepeskovala), protože jsi nad zdejším průměrem, bohužel Tě ale nesrovnávám s jinými tady (no, trošku asi přece jen jo), ale s tím, co jsem za svůj krátký život četla. To jen na vysvětlenou. Tohle neber jako hádku, ale jako vysvětlování mých, příp. našich názorů, protože Ty sis rychle udělal názor na nás a sám si odvozuješ věci, co nejsou pravda, takže se Ti to snažíme vysvětlit.


<reagovat 
Pralev (Občasný) - 3.9.2004 > No nemyslím, že by třeba zrovna King psal jen romány, četl jsem od něj povídek dost a v žádné se co do délky neomezuje (viz třeba 4 po půlnoci - v české verzi 4 povídky ve 2 knihách, to je několik set stran na jednu povídku).

Každopádně s tím, že vám to přijde nudný a nebaví vás to číst, nic nenadělám. Jsem ale rád, že jsem povídku nepublikoval jen tu, asi by mě tohle hodnocení jinak dost vzalo, takhle to naštěstí beru tak, že spousta lidí jinde mi to zase chválila do nebes. Tak alespoň vím, že s dalšími se zde nemusím obtěžovat :)
<reagovat 
 agovirin (Občasný) - 15.9.2004 > Pralev> 


<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)   Nepublikovat mimo Totem.cz  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter