Vídeň, Městský hřbitov, 23. září 1892

Ověnčil jsem kámen – je v těchto místech vítězem.

Květiny sytil vodou, aby rychleji rostly k souším.

Zapálil jsem svíci, a byl podzim.

Leno,

zde je zídka rámem plátna, co mimo mysl není.

Žulové jazyky – obnažené – jako pozdní sochy polibku – –

na nich jména, změkčená slinou; zde stojím,

                               co jsem zamlčel? – –  já: solný peň

ty: plenéry slov pod krajinou – – Má vázanka ticha. Pod krkem.

Přišel jsem, lil podzim

jako hliněná hlava anděla, bodaná trním

do čela.

Nyní jsi slovem. A zníš mi jako léto.

Ale šepotem vracet ševel, když zrna jsou prosta klasů? 

Křikem zvrátit skřípot, co kříží okr s černou?

Mýtinám lhát snadné tmy? – – Rty

jako konejšivé okovy. A svoboda – – je jí vůbec

vně sítin vět?

Tvé jméno ti pokládám k nohám.

Ne ty z mých, to já z tvých krajů odešel!

Kladu tvé jméno na

vyvřelý kámen — o/de/vzda/ně