3.1             REAKCE DOBOVÉ KRITIKY NA IMMORTELLY

            Immortelly vyšly na doporučení Jana Nerudy a právě on je autorem dvou, značně odlišných kritik.  První, otištěná roku 1879 v Národních listech, vyznívá spíše pozitivně, Neruda vyzdvihuje především Květy z matčina hrobu a Na ztracených cestách. O necelý rok později v časopise Osvěta již zaujímá poměrně protichůdné stanovisko. Ač sám autorem Hřbitovního kvítí, které má s Immortellami mnoho podobných prvků,  vytýká autorce rozervanost a pesimistický pohled na svět, který přičítá mladické nedozrálosti. Oprávněně však upozorňuje na nestejnorodou kvalitu jednotlivých básní.

            Téhož roku vychází v Ženských listech kritika Elišky Krásnohorské, za jejíž následovnici bývá později Geisslová mylně označována. Krásnohorská oceňuje formální dokonalost veršů, jejich celkovou lehkost a chválí autorku a označuje ji za talentovanou, ovšem jinak se taktéž distancuje od osobních pocitů, které básnířka do své tvorby promítala a podobně jako Neruda jí vytýká bol a rozervanost.

            Zmíním i dvě krátké poznámky o Immortellách, jejichž autory se mi bohužel nepodařilo zjistit. Roku 1789 byla otištěna ve Světozoru, zmínka o tom, že autorka sice mluví citem hlubokým, její příliš viditelná skepse je však údajně dílu na škodu. O rok později v časopise Květy je taktéž autorčin osobní bol a pesimismus považován za slabou stránku, paradoxně jsou tak oceňovány zcela konvenční básně na úkor těch skutečně hodnotných a výraznějších.

            Největší prostor věnoval ve svém hodnocení Irmě Geisslové Bohuslav Čermák roku 1880 v časopise Česká včela. Nehodnotil dílo komplexně, zabýval se oddílem po oddílu. Byl si vědom nevyváženosti sbírky a tak v opozici k Nerudovi označuje za nejslabší části Immortel právě Květy z matčina hrobu a Otčinu. Jeho názor je jedinou kritikou, která je nejbližší současnému pohledu na tuto sbírku a tomu, jak ji hodnotíme i dnes.

            Reakce dobové kritiky byly tedy především negativní a dnes již můžeme říci, že i neoprávněné. Vytýkání rozervanosti či promítání osobních strastí do poezie bylo v té době typické[1] a Immortelly Irmy Geisslové příliš odlišné a příliš své, než aby mohly být pochopeny.

4.                                                        DALŠÍ TVORBA

            Po spíše nevlídném přijetí Immortell odbornou veřejností Irma Geisslová na další vydávání svých niterních děl rezignovala a začala psát nijak hodnotnou a dosti nevýraznou poezii, buď vlasteneckého duchu, který byl tehdy vyžadován a nebo říkanky pro děti. V duchu Immortell však tvořila i nadále, jen se již nic z toho nesnažila vydávat. Její další publikovaná tvorba tak není příliš důležitá, ačkoli byla kritikou hodnocena výrazně kladněji.

            Sbírka Z Podkrkonoší (1889) obsahuje lyrickoepické verše popisující krásu tamní přírody. Autorka vypráví příběhy okolních hradů i zřícenin, vše se nese v silně vlasteneckém duchu. Lipové květy jsou jednoduché didaktické verše určené mládeži, kterou se autorka snaží vést k lásce k vlasti, k přírodě a k úctě k rodičům.Občas však ještě přece jen v některých básních probleskne poetika Immortell. Trochu paradoxně působí u básnířky, která se sama ve své dřívější tvorbě od boha poměrně odklonila, nabádání k bezmezné víře, patrně jde o uměle vytvořené východisko.

            Celkem vyšlo Geisslové  po Immortellách ještě pět básnických sbírek, z toho tři pro děti. Všechny se nesly v dobovém duchu, v poezii pro mládež je zřetelný prvek didaktismu, snaha vychovávat a někam směřovat mladého člověka. Tyto sbírky dnes nepovažujeme za nijak významné. Geisslová se věnovala i próze, psala povídky z nádražního prostředí, některé byly otištěny i časopisecky, jejich umělecká hodnota však není nijak vysoká.

            Obecně se dá říci, že za života Irmy Geisslové jí nebylo, kromě Immortell, již vydáno nic zajímavého. Protože bylo psaní pro Geisslovou jediným zdrojem příjmů, psala do mnoha časopisů, mnohdy regionálního a nijak významného charakteru, a většina jejích časopisecky otištěných básní se také nesla v duchu poplatnosti dobovým požadavkům. Skutečnou poezii, tu kterou se uvedla v Immortellách, však tvořit psát nepřestala. Psaní pro ni bylo životní potřebou a tento hlad nemohla ukojit pouhým konvenčním vlastenčením. V její literární pozůstalosti je zřetelně vidět odlišnost zápisu této tvorby, pramenící z nitra, a té konvenční. Tvorbu, kterou hodlala publikovat, psala úhledným písmem, kdežto tu duševní, osobní, jakoby ve spěchu načmárala na různé lístky a útržky papíru. Snad si skutečně myslela, že ji nikdo jiný nebude číst. Naštěstí se tak nestalo a toto cenné dílo bylo vydáno posmrtně.

5.                                POSMRTNÁ VYDÁNÍ A LIT. STUDIE

            Irma Geisslová zemřela roku 1914 a velká a důležitá část jejího díla zůstala zcela utajena. Na tom nic nezměnilo posmrtné vydání některých do té doby nepublikovaných básní nazvané Básně z pozůstalosti Irmy Geisslové.  O jejich vydání se postarala Irmina sestra Emilie a ona taktéž básně vhodné k publikování vybírala. Zřejmě však nešlo o ženu s nikterak poetickým cítěním, a tak jsou v této útlé knížce bez výjimky zcela bezvýznamné básně. Emilii Geisslové se sice důsledně podařilo vyhnout všem čtenářsky cenným kouskům literárního odkazu své sestry, avšak jediná věta v doslovu[2] způsobila, že literární pozůstalost Irmy Geisslové nebyla zapomenuta.

            Někdy v padesátých letech objevil Irmu Geisslovou Ivan Slavík, když se mu dostaly do rukou Immortelly. Slavík bezpečně poznal dosud nedoceněnou kvalitu sbírky, když se však seznamoval i s další vydanou tvorbou Geisslové, téměř se mu nechtělo věřit, kam směřovala autorka dříve tak hlubokých veršů. Právě ona jediná věta Emilie Geisslové v doslovu posmrtně vydané sbírečky zůstávala příslibem, že nějaká literární pozůstalost, navazující na Immortelly existuje. V roce 1968 se ve svém pořadu Zpívající labutě věnuje tématu            Zapomenutí básníci 90. let v čele s Irmou Geisslovou. O dva roky později se díky časopisecké stati Irmě Geisslové seznamuje s její neteří a poslední žijící příbuznou a je mu poskytnuta k dispozici (přece existující!) autorčina básnická pozůstalost.

            Roku 1971 publikuje Slavík v časopise Naše rodina první zprávu o literární pozůstalosti Irmy Geisslové spolu s dvěma ukázkami a téhož roku vychází jeho antologie zapomenutých českých básníků Zpívající Labutě, zpracovaná však ještě před nalezením pozůstalosti, a proto obsahující ukázky pouze z Immortell. Výbor poezie z pozůstalosti pod názvem Zraněný pták, který Ivan Slavík uspořádal, vychází roku 1978 a obsahuje kromě kompletních životopisných údajů i poměrně rozsáhlý doslov pod názvem Irma Geisslová, kde seznamuje čtenáře s životním osudem autorky i její tvorby.

            Výbor je rozdělěn na sedm částí a obsahuje i krátkou ukázku z Immortel. Velká část básní z literární pozůstalosti Geisslové byla nedatována a tak se při jejich zařazování mnohdy musel Ivan Slavík řídit svou intuicí.Ani název  Zraněný pták není zvolen náhodně, výbor uvádí báseň Adagio[3], obsahující symbol velké bílé labutě. Ivan Slavík v tomto výboru obsáhnul básně z celého období autorčiny tvorby. Většina z nich je výrazově ryzejší než v Immortellách a také kratší a údernější. S postupujícími roky přibývá na beznaději a chmurné atmosféře text, těch pár posledních básní, napsaných těsně před smrtí se již nese v duchu odevzdanosti a touhy po smrti, po ukončení trápení:

Nechte mne v míru odejít,

palčivě bolí mne zrak,

všechna jsem chabá, ubitá,

smutná jak zraněný pták.

            Pod vlivem studií Ivana Slavíka napsala o Irmě Geisslové dvě práce i jičínská profesorka Jana Hofmanová, za svůj Literárně historický průvodce Jičínem (píše zde o Geisslové) získala roku 1988 první cenu v literárně vědné kategorii Šrámkovy Sobotky a druhou cenu roku 1995 za práci Irma Geisslová – největší básnický objev naší doby na téže soutěži. Měl jsem možnost prostudovat pouze ukázky z těchto dvou prací, ale i z nich je bohužel patrné, že se Hofmanová zaměřila především na básně vyjadřující vztah k Jičínu. Hofmanová zřejmě zcela nepochopila význam Irmy Geisslové, když o ní píše např. jako o autorce, která „učila lásce k vlasti, přírodě a člověku“ či ji mylně, stejně jako A. Novák,[4] řadí pod vliv Elišky Krásnohorské: „Pod vlivem Krásnohorské a Nerudy píše básnické sbírky 80.let..“ Přitom jde o názor zcela mylný a ve svých studiích na to několikrát upozorňoval Ivan Slavík mnoho let dříve.

            Obsáhlý pohled na Geisslovou přináší ve své diplomové práci z roku 1996 Blanka Roupcová. Irmu Geisslovou označuje jako předchůdkyni českého Fin de siécle, ve svých názorech vychází, na rozdíl od Hofmanové, z Ivana Slavíka, věnuje se však především Immortelám.

6.                                            ZÁVĚR

            Dílo Irmy Geisslové bylo  dlouhou dobu neprávem přehlíženo. Po nepochopení své první sbírky Immortelly rezignovala na možnost přijetí takto založené poezie, psala do šuplíku a vydávala pouze tvorbu velmi konvenční. Za svého života se nikdy nedočkala žádného výraznějšího ocenění, okolím byla považována za zneuznanou básnířku spíše provinčního charakteru.

            Až díky badatelské práci Ivana Slavíka, který vyzdvihl důležitost Immortell, a vypátral a připravil k vydání  literární pozůstalost Geisslové, na ni začalo být pohlíženo jinak. Autorka se literárně vyvíjela bez výrazných vnějších vlivů, přesto si můžeme všimnout podobnosti s Karlem Hlaváčkem či místy tematické příbuznosti Immortell s Nerudovým Hřbitovním kvítím. V některých jejích básních můžeme pozorovat první náznaky symbolismu v české poezii vůbec. Geisslová v podstatě předznamenala směr, který se začal v české poezii utvářet až později, můžeme ji označit za předchůdkyni českého Fin de siécle.

            I přes úsilí Ivana Slavíka je však těžké Geisslovou někam zařadit, její tvorba totiž netvoří pevný celek. Vydávání podružných sbírek, poplatnost dobovým konvencím a rezignaci na vydávání opravdové poezie můžeme považovat za zradu autorských ideálů. Chceme-li pak vnímat tvorbu Geisslové jako celek, nelze si nevšimnout rozdílů v kvalitě a to nejen mezi jednotlivými sbírkami. Kvalitativně nevyrovnané jsou jak Immortelly, tak i pozdější básně vybrané Ivanem Slavíkem.

            Geisslová sice v mnohém předznamenala budoucí vývoj české poezie, ale sama jej nikterak neovlivnila. A zanechala po sobě tvorbu, která je zčásti hodnotná, ale zčásti zcela zanedbatelná. S ohledem na tyto okolnosti bych možná váhal, zda ji směle řadit vedle největších českých básníků, rozhodně je však jedním z největších básnických objevů 20. století i příslibem toho, kolik dalších kvalitních a  zapomenutých autorů ještě může být ukryto v minulosti. Ale především její tvorba vypovídá o vnitřní potřebě psát, o básnířce, která žila svou poezii a to je prvek velmi cenný.

6.                                            RESUMÉ

Works of Irma Geissloá were injustly  negflected to the posibility taht her kind of poetry could be accepted after her first collection of poems Immortelly had not been understood. She only wrote without a hope of being published and  published just very convencional poems. She was never properly appreciated during her lifetime, and the society considered her to be an unrecognized female poet of provincial nature.

            It was only thanks to the research work of Ivan Slavík, who was higlighted the importance of Immortelly and found Geisslová´s literatury inheritance and prepared it for publishing, that her works started to be viewed in a different way. From the point of view of literature the author developed without any considerable  influence from outside, but, in spite of this, you can notice some similarity with Karel Hlaváček, or here and there, thematical similarity of Immortelly with Neruda´s Hřbitovní kvítí. In some of her poems  you can find the very first signs of Symbolism in Czech poetry. In fact, Geisslová announced a new trend which started to form in Czech poetry later, so she can be regarded a predecesson of Czech Fin de siécle.

            Despite the effort of Ivan Slavík Geisslová is difficult to rate, because her works do not form a coherent whole. Publishing collections of poems of inferion quality following conventions of that time and resigning to publishing real poetry can be considered to be betrayal of author´s ideals. If you wnat to view Geissloá´s works as a whole, you must notice differences in quality, and not only between the individual collections. As far as quality is concerded, not only Immortelly, but also later poems chosen by Ivan Slavík are unbalanced.

            Although Geisslová was a sign of the future development of Czech poetry in many aspects, she herself did not influence it at all. And she behind poems witch are valuable, but also some which are completely insignificant. In view of these facts I still hesitate to rank her among the greatest Czech poets, but she is undoubtedly one of the boggest discovered poets of the 20th century as well as a promise of how many other important but forgotten authors can be still hidden in the past.However, most importantly, her poetry tells about her internal need to write, about a female poet who lived her poetry, which is a significant feature.

 7.                                  LITERATURA

GEISSLOVÁ, Irma. Immortelly. Praha: Grégr a Dattel, 1879

(elektronická verze: BOROVIČKA, Lukáš. Praha 20003 - http://citanka.cz/toISO-8859-2.en/geisslova/imm1-1.html )

GEISSLOVÁ, Irma. Temno nade mnou. Praha: http://www.sweb.cz/poesie, 2OO2

SLAVÍK, Ivan. Zpívající labutě. Praha: Odeon, 1971. ISBN  01-070-71

GEISSLOVÁ, Irma. Zraněný pták. Hradec Králové: Kruh, 1978. ISBN 46-007-77

SLAVÍK, Ivan. Čeští prokletí básníci. Brno: Host, 1998. ISBN 80-6055-53-1

ROUPCOVÁ, Blanka. Irma Geisslová jako předchůdkyně českého Fine de siécle. Brno: Diplomová práce FFMU, 1996

http://citanka.cz/toISO-8859-2.en/texty.php3

http://www.obrys-kmen.cz/ADLAN/D6/clanek4.html

8.                                            PŘÍLOHA

Abych nejsnáze dokumentoval pohled dnešní odborné veřejnosti na odkaz Irmy Geisslové a lépe zdůraznil, jak se vyvíjelo chápání jejího díla, rozhodl jsem se jako přílohy vložit krátkou stať Petra Fabiana z internetového výboru poezie Irmy Geisslové Temno nade mnou.                       

                                    Petr Fabian:   Ať nikdo neví již, že jsem...

  
(6. 7. 1855, Budapešť – 27. 5. 1914, Jičín)

Dílo málokterého autora je tak rozporuplné a mimořádné jako dílo Irmy Geisslové. Snad i dnes se může zdát troufalé označovat ji za největší českou básnířku; přehlížíme-li však jádro jejího básnického sdělení, není pochyb o tom, že k nejvýznamnějším náleží. Třebaže byla Geisslová v 60. letech 20. století, více než půlstoletí po své smrti, jako autorka pozoruhodných veršů objevena, v literárním povědomí je její dílo přítomno spíše svým zvláštním osudem a roztříštěností než nepopíratelnou vnitřní naléhavostí a přesvědčivostí.

Ze šesti sbírek básní vydaných za života Irmy Geisslové stojí za zmínku jediná: prvotina Immortelly (1879). Zahrnuje básně z let 1874–1878 a lze v ní nalézt několik desítek textů nejen na dobu vzniku nebývale temných a drásavých, na první pohled naznačujících svrchovanou a výlučnou – navzdory mládí, Immortelly vznikaly mezi 19. a 23. rokem života autorky – básnickou osobnost. V hořkých verších se z konkrétních životních reálií ozývá především prožitek matčiny smrti (1870), nešťastný milostný vztah, stesk po domově (transponovaný do obecné, metafyzické roviny) a pocit cizoty (otec byl železničním úředníkem a rodina se proto často stěhovala; Geisslová prožila v Budapešti, kde vznikla většina básní Immortell, několik prvních měsíců života a poté roky 1874–1880, když předtím žila ve Vídni, Brně, Pardubicích, České Třebové a Praze; od roku 1884 se rodina usadila trvale v Jičíně, kde je Geisslová, jež se nikdy neprovdala, také pohřbena). „Byla to pozoruhodná sbírka, zvláště její temné, zoufale srázné jádro, asi 25 básní a řada dalších rozptýlených slok i jednotlivých veršů. Irma Geisslová v nich předešla nejméně o deset let svou dobu. (...) Musila si však už tehdy být vědoma, že tvoří cosi neobvyklého, protože velkou část podobných básní z téže doby ponechala v rukopise a nikdy ji neuveřejnila.“ (Ivan Slavík) Sbírka nebyla tehdejší kritikou přijata vstřícně, básnířce byl vytýkán (máchovský) „bol, rozervanost a zoufalost“, nedostatek „vyššího vzletu“, „jasnějšího porozumění“, „mohutného výrazu“; „písně Irmy Geisslové nejeví ani smělého vzletu, ni zvláštní hloubky, ni znamenité obraznosti“ (Květy 1880). Neobjevila ji téměř po celé století ani žádná z přicházejících básnických generací.

Po Immortellách následovalo pět další sbírek vydaných v letech 1881–1892; Geisslová v nich na svou prvotinu, pod vlivem odmítavého přijetí, vědomě nenavázala. Jen v několika málo textech lze spatřit stín básnické uhrančivosti Immortell. Skutečnou tvorbu autorka utajila a zcela rezignovala na její zveřejnění, snad i vědoma si své výlučnosti – a mimořádnosti. Svět osamění, který tak stvořila, je smutný trpce i povzbudivě zároveň, lze v něm spatřovat doklad o vnitřní roztříštěnosti (pramenící snad z existenčních důvodů, pro Geisslovou byla literární činnost jediným zdrojem příjmu) a úplatnosti době stejně jako svědectví o nezastupitelnosti poesie a její nadčasovosti. „Nevěří mi, aniž chápou mne, / cesta má jim temnou...“ (Geisslová) „Poesie pro ni byla jako pro málokoho formou existence, naprostou životní nutností.“ (Ivan Slavík) „Kdyby mně bůh vzal lyru, svrh by mě zaživa do pekla.“ (Geisslová) Pozůstalost Irmy Geisslové objevil Ivan Slavík roku 1970 a její těžiště otiskl v souboru Zraněný pták (1978).

Tristní básnířčiny texty ve sbírkách publikovaných po Immortellách nebo v místním či vlasteneckém tisku nemohou zastínit jádro autorčiny tvorby – a odkazu. Století a čtvrt staré verše Immortell zní současně („bije do očí, jak její verš je prost mnoha dobových licencí, inverzí slovosledu, zmrzačených lumírovských slůvek typu ‘zkad’ a ‘sléz’“ – Ivan Slavík), a v některých neubral časový odstup ani pozdější pohyb poesie nic z jejich jedinečnosti, přesnosti a seberozdírající krutosti, s níž artikulovaly marnost a temnotu bytí. Vzácně se snoubící suverenita i ztišení, ironický odstup i propastnost, racionálnost i hudebnost, rezignace i naléhavost poesie Irmy Geisslové měly pokračovatele spíše v jednotlivých atributech než celku. Autorčino dílo je navíc krystalickým svědectvím o potřebě poesie pro vlastní trvání, v tichu a samotě („Tma za mnou a tma přede mnou, / ať nikdo na mne nevidí! / Ať nikdo neví již, že jsem, / ať daleko jsem od lidí...“), o její přítomnosti ve vrstvách nepřístupných okolnímu světu a v rezignaci na jakékoli uznání či srozumění, současné i posmrtné; při méně šťastných okolnostech mohla zůstat dodnes neznáma a její pozůstalost ztracena – nikdy nepodnikla nic pro to, aby byla objevena. Česká poesie a především její čtenář by byli chudší o jedno z nejpozoruhodnějších a trvalých děl.