Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 21.12.
Natálie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Mezijezeří
Autor: zirael (Občasný) - publikováno 16.9.2004 (15:03:49), v časopise 20.9.2004

            Přibyl jsem do Mezijezeří dva roky po válce, začátkem roku 1921. Byla půlka dubna, ten čas, kdy si jaro ještě protahuje hřbet a ukazuje drápy. Město jsem nechal za zády a mou jedinou touhou bylo spočinutí v náruči hor. Ves Mezijezeří jsem si vybral z jediného důvodu; na tamní škole kdysi učiteloval můj prastrýc. Žádnou přízeň jsem v kraji už dávno neměl, ale snad z piety nebo romantické touhy alespoň po nějakých kořenech jsem se rozhodl stočit svou životní pouť právě sem. V mých představách měl být malebný venkovský kout balzámem pro mou unavenou mysl.

             Z města jsem vyjel za jasného dne a v lehkém mrazíku. Nájemný automobil byl naštěstí objednán už tři dny dopředu. Jel jsem sám a byl jsem tomu rád – pochybnou nejistotu příjemné společnosti jsem spokojeně vyměnil za pohodlnou jistotu samoty. Jak jsem opouštěl zmatek městských ulic, zvedala se mi nálada. Nervozitu z nového prostředí jsem nepociťoval, několikaletý pobyt v cizině mě přivedl k dostatečnému sebevědomí, ale i k touze ukázat světu záda.

Cesta ubíhala rychle. Vůz ujížděl po rovných cestách, a přestože se tvář krajiny kolem příliš neměnila, nudou jsem netrpěl. Po pár hodinách jízdy jsem se zády opřel o okénko, položil jsem své nové, ale ne příliš čisté boty na sedačku, a s drzou samozřejmostí platícího cestujícího jsem se ponořil do spánku. Když jsem znovu otevřel oči a kličkou stáhnul okno, strnul jsem překvapením. Tatam byla sluncem zalitá krajina nížin, jednotvárná svým neměnným horizontem. Před mýma očima se promenovala nestejně rozeklaná řada černých smrků a pod víčka mi zavála mokrá a slizká mlha. Ucuknul jsem a hlouběji se zabořil do měkkého sedadla; tohle že byly mé vytoužené romantické hory? Zahnal jsem obavy a znovu jsem upadl do neklidného spánku.

            Na náves se vůz dokodrcal a doházel horskými cestami až navečer. Slunce zapadalo a jeho mdlý přísvit, ještě ztlumený oparem, sotva zaléval blízké okolí. Dojem ze vsi byl neurčitý; škola, hostinec, několik kamenných domů, dřevěné chalupy. Štíty všech byly pomalovány barevným vzorem, typickým pro tento kraj. Na vrchu za vsí jsem v soumraku rozeznal špičku kostela a neurčitý stín kamenného stavení. Nad údolím temněly špičky hor. Popadnul jsem své jediné zavazadlo a vykročil k hostinci, kde jsem měl vyjednaný první nocleh.   

 

„Pan Mathesius?“ Hostinského hlas by promazal všechny součástky toho utahaného automobilu. Přikývl jsem a rozhlédl se po poloprázdné místnosti. Čekal jsem hlučný výčep plný veselých vesnických pijáků a zatím tu porůznu posedávalo jen pár mlčenlivých mužů. Místnost měla k mému překvapení vysoký strop; dříve snad sloužila k jinému účelu. Podlaha byla dřevěná a na několika místech prošlapaná stovkami nohou. Zvedl jsem oči ke stropu. Trámy, které jsem měl nad hlavou, sloužily jednoduše pro podpěru. Žádné starobylé náčiní zavěšené na hřebících, žádná lýkem opletená kamenina, vyjímající se na dřevě. Jen tlustá olysalá kočka na mě zívla ze svého povýšeného místa.

   „Doufám, že pokoj, který jsem si objednal, je připraven. Zdržím se pouze do zítřka.“ Hostinský úslužně přikyvoval, sundal z držáčku nad pípou jediný klíč a upřeně si mě přitom prohlížel. Nebyl ostatně sám: od všech umaštěných talířů a sklenic na mě zíraly zvědavé a nepřístupné oči. Otřásl jsem se. Hostinský mě vedl úzkými schůdky do patra, zastavil se u dveří a pokoušel se marně zapáčit klíč do zámku, hlavu otočenou ke mně.

   „Doneslo se sem, že snad pán má být novým učitelem…“ Otazník mu zůstal viset na rtech.

   „Ano,“ přisvědčil jsem, „mám zde vyjednané místo kantora a nájemnou místnost na faře. Jsem po cestě unaven. Děkuji vám.“ Dveře konečně přestaly vzdorovat, vešel jsem a přibouchl jsem mu je před nosem. Vyhlédl jsem z úzkého okna. Noc byla nadobyčej jasná.

 

Faru jsem si prohlédl hned na druhý den ráno. Snídani, která se skládala pouze z piva, jsem hostinskému odmítl a vydal se svižným krokem na vrch za vsí, kde vedle domu božího stál i dům knězův. Propletl jsem se mezi staveními, přešel potok a vešel do sadu; musel patřit faře. Míjel jsem jabloně, meruňky, útlé třešně i jednu rozsochatou hrušeň. Ať by byl zdejší kraj sebechudší, farář – zasmál jsem se – nemohl míti nedostatku. Do kopce jsem se trochu zadýchal, ale když jsem se u kostelních dveří otočil, nelitoval jsem. Celou vesnici jsem měl jako na dlani, malou a nemalebnou. Zadumal jsem se.

   „Líbí se vám zde?“ uslyšel jsem náhle. Dveře za mými zády se během mého rozjímání otevřely a v nich stál muž v černé sutaně, na ústech otázku.

   „Velmi“, zalhal jsem. Nechtěl jsem si svého nájemce popudit předem. Mužem ve dveřích totiž nemohl být nikdo jiný než místní kněz. Prohlížel jsem si jeho příjemnou tvář, a ač bych mu to nepřiznal, zatím se mi tady zamlouval jen on. Podali jsme si ruce a představili se.  

     „Budete to tu milovat jako já,“ usmál se.

 

O týden později už jsem byl napevno ubytovaný a čekal mne první vyučovací den. Farář byl zvláštní muž. Mladý, sotva třicátník, a jeho nápadně pohledná tvář neobvykle kontrastovala s důstojností jeho obleku. V očích měl kromě vlídnosti i stopy věcí, kterých jsem zatím nedohlédnul. Poměrně snadno jsme se spřátelili a s radostí jsem zpozoroval, že ve farní knihovně nejsou jen knihy striktně náboženského obsahu. Ke svému nadšení jsem objevil polici plnou sbírek předních českých básníků, ke kterým lnulo i moje srdce – Sova, Březina, největší snivci mé země. Na požádání mi farář recitoval. Vybral úryvek z poslední Sovovy sbírky, Sen chodcův, jejž choroba poutá k jednomu místu.

 

„...čím chorobou víc jsem spoután, tím vášnivěj kráčí můj sen,

tu o vítr opřen jdu dál, tu o peruť, o ptáka,

či andělská křídla to jsou a ta bdí nade mnou

svou všudypřítomností dětskou a tajemnou?“

 

Zdálo se mi to, nebo se mu zachvěl hlas? Když jsem se ho otázal, jestli snad není také nemocen jako onen Chodec, přikývnul. Mým tázavým očím se ale podrobnější odpovědi nedostalo.

Během následujících dnů jsem se o něm dozvěděl více. Přiznal mi, že než se rozhodl pro službu Bohu, srdce ho táhlo k učitelství jako mě. Před mým nástupem dokonce po celý rok zaskakoval na mém místě. Sblížilo nás to – a i já jsem svého času uvažoval o kolárku. Přestože jsem ho zprvu považoval za člověka, který venkov nikdy neopustil a pro město neplane, vyvedl mě z omylu: pět let strávil v Praze v semináři a na studiích.

   „Před válkou, přirozeně,“ dodával s jakousi omluvou. Před hrůzami fronty se jako vysvěcený sluha boží mohl utéci sem domů; ke svému štěstí v době, kdy byla fara opuštěná. Válečná vřava do kraje dolehla jen šeplavou ozvěnou.

 

Ráno, ve svůj první školní den, jsem se vystrojil po městsku, chtěl jsem udělat dobrý dojem. Když jsem ovšem předstoupil před třídu svých budoucích žáků, poznal jsem svoji naivitu. „Měl jsem si obléci raději řeznickou zástěru,“ psal jsem potom sestře hořce. Ale nakonec tak zle nebylo.

V mé třídě bylo šestnáct dětí, většina ze vsi, několik málo přespolních. Deset chlapců a šest děvčat od 7 do 14 let věku. Chlapci byli divocí a ze začátku na ně platil jen křik a rákoska, ale získal jsem si je hodinami vlastivědy a svým vyprávěním o pobytu v cizině. Když jsem se v řeči dostal ke kamennému kruhu u Stonehenge, s nímž si největší vědecké kapacity nevědí rady, a k jezerům hrabství Inverness a tamní pověstné vodní příšeře, i ti největší zlobivci viseli na mých rtech. Zpočátku jsem neměl valný respekt k jejich znalostem, ale sotva pár dnů mi stačilo k poznání, že vzdálenost od studnic vzdělanosti nemusí znamenat její ztrátu. Můj předchůdce byl nejen výborným knězem, ale i schopným kantorem. Vyučování se mi konečně stalo radostí. Teprve příchod poslední žačky, který opozdila její nemoc, mě donutil napsat sestře o dívčí části třídy toto:

   „…Děvčata jsou tišší než chlapci a učí se lépe. Mám tu dva sesterské páry, z toho jedna dvojčata, a dva jedináčky. Dívka, která je z jedináčků starší, je zároveň nejstarší v mé třídě – bude jí už 15 let. Víš dobře, má drahá sestřičko, že jsem dalek toho rozplývat se nad kouzlem žen, ale toto dítko přírody je vskutku výjimečné. Na svůj věk je velmi vyspělá, duševně i tělesně – není to dítě, ale hotová žena. Mluví málo, ale pokud přece ano, vždy k věci a přesně. Zaobírám se jí v mysli opravdu často…, je mi líto, že takový mladý talent zde v horách asi zaschne a neurodí…“

            Jak mírná slova obdivu jsem volil pro tu, která mi od té doby prosvětlovala každý den! Mluvil jsem pravdu snad jen v tom, jak často jsem na ni myslel. Sestře jsem již nenapsal o šedých očích a světlých vlasech, tak zvláštních pro ten kraj. Ani to jsem v dopise nezmínil, jak jemnou má pleť, jak temné řasy a ztepilou postavu. Rád jsem ji nechával předčítat a nemohl jsem se nabažit barvy jejího hlasu. Přestože se jména velkých spisovatelů rozbíjela o nízký strop a tvrdé hlavy mých žáků, věřil jsem, že k ní jejich slova mluví stejně jako ke mně. Když přednášela úryvky ze Shakespeara, zvedala ke mně oči; Julie v ní byla. A Ofélie. A Desdemona. 

 

   Pane učiteli.

   Ano, Karlo ?

   Mám ráda vaše hodiny. Předčítejte mi, prosím. Mám ráda vaše knihy. Předčítejte mi, až budeme sami.   Povídejte. Povídej. Ta růže je pro tebe.

Ty dialogy jsem si vysníval, ale růže mi nosila doopravdy. Začátkem června vložila do vázy na katedře první a vždy po třech dnech pravidelně měnila za další, rudé a bílé. Když jsem se jí potajmu zeptal, zavrtěla hlavou a mlčela. Mlčela, ale mně to stačilo. Jaký větší důkaz nevinné lásky bych mohl chtít?

Můj cit měl však do nevinnosti daleko. Kvůli chvíli, kdy v prázdné třídě měnila květinám vodu a otřela se loktem o má záda, shrbená nad sešity, jsem dvě noci bděl..., a obrazy v mé hlavě se k farskému prostředí hodily jako oheň a voda. Udýchán, psal jsem prstem na zamlžená okna pokojíku Karla – Karla Popelová. Karla. Karla.

 

Čas běžel a já na faře přestával být hostem a stával se domácím. Porodní bábě, farské hospodyni, bylinářce a kuchařce v jedné osobě, vdově Novotné, jsem pomáhal trhat meruňky, vápnem vybílil spižírnu, zabydlil jsem se. Karlu jsem vídal méně, ale za to pravidelně – každou neděli v kostele. Její jemný obličejík v první lavici, prozářený světlem svic, mě rozechvíval až k blaženství. Díky drbně Novotné jsem se navíc o své lásce leccos nového dozvěděl.

Žila jen se svým otcem, truhlářem, v jedné z chudších chalup, matka jí zemřela v dětství. V horách smrt chodí časně a najisto – v lese na ni za vichřice padl strom, když bylo její dceři sotva deset. Má sladká dívenka tedy dělala zároveň dceru i hospodyni, od útlého věku zastávala mnoho ženské práce. Školu si na otci křikem vynutila; kdyby bylo po jeho, nebyl by jí tam dovolil – navzdory úřadům.

   „Její otec, starej Popel, je tak trochu běs,“ dodávala pak hospodyně šeptem. „Co mu žena umřela, přestal chodit do kostela a úplně vodpadnul od víry, lidi říkaj, že prý se snad obrací k těm starejm, víte, k těm pohanskejm ďáblíkům, co tady v kraji dávno měli svoje uctívání. U Jezer staví i ty jejich modly, prej jako člověk vysoký, a že mu to i na rozum leze. Považte, že na svátky jim i obětuje, posledně kohouta a krůtu podřezával. Hlavu jim sekerou usekal, oči vyříznul a těla spálil, sama jsem to viděla. Na každej pád dceru drží zkrátka – na pouť jí zakázal, a kdyby si sebemenší tretku nebo i luční kvítí domů přinesla, bylo by zle. Dobrej člověk to nejni, když kolem kostela ani na Narození neprojde.“

Z křižování a klepů staré Novotné jsem si máloco dělal.

Popela jsem později potkal sám, když mi s hlukem vtrhnul do třídy a k nohám hodil mé knihy…, Karliny knihy. Nenamáhal se s vysvětlováním. Pohled stočil k pichlavé květině na mém stole.

   „Vaše?“

   „Ano.“

   „Od ní?“

   „Co je vám do toho?“

Jen se otočil a vyrazil ven. V sadu za farou jsem po pár dnech objevil záhon růží, bílých a rudých. Nestydatost mé zlodějky mě dojímala.

 

Farář – trval na tom, abych ho oslovoval křestním jménem Prokop – se ke mně dál choval mile a přátelsky, ale pevnější pouto se už mezi námi nevytvořilo. V posledních týdnech měl ve zvyku zavírat se do svého pokoje a vycházel jen zřídka. Když jsem zaváděl hovor na školu a své žáky, mlčel. Umíral jsem touhou mluvit o Karle, ale s kým jsem si ve vsi, bez přátel, mohl promluvit? Prokop byl jediný mně blízký člověk v mém věku, a proto jsem se jednoho dne rozhodl svěřit se mu se svou šílenou láskou.

   „Nemohu spát,“ vešel jsem omluvně do jeho pokoje. „Potřeboval bych… promluvit si s přítelem.“

Otočil se od stolu, oči ještě oslněné lampou. Pokynul mi k židli.

   „Jak víš, jsem ve zdejší škole spokojený…“ začal jsem neobratně. „Vlastně víc než spokojený, každý den je pro mne svátkem. Možná se divíš, proč je mi sváteční vídat neposedné děti. Vlastně, jde mi o to vídat jedno z nich. Možná ji znáš – do kostela dochází svědomitě. Musel jsi ji snad i vyučovat–“ 

Nedopověděl jsem. Jeho tvář se stáhla a ustoupila, za očima se spustilo černé plátno, ústa zamrzla do tenké praskliny. Chtěl jsem vyhrknout slova omluvy, ale mávnutím ruky mě vykázal ze dveří, div mě při tom neuhodil.     

   „Už nikdy o ní–“

Od té chvíle jsem se mu vyhýbal. 

 

Nastal prosinec. Atmosféra na faře byla vinou roztržky s Prokopem stejně mrazivá jako počasí venku, a přestože jsem se v duchu často obíral jeho podivným chováním, na srdci mi ležel mnohem větší žal. Karla přestala začátkem prosince chodit do školy. Nezdálo se mi, že by ji sklátila nemoc, spíše naopak – poslední měsíce jen kvetla, hruď i tváře se jí kulatily. Když po týdnu nepřišla ani o sobě nepodala zprávu, vydal jsem se k Popelovům sám. Koneckonců, jako kantor jsem měl povinnost hlídat si své ovečky, ať se zaběhnou kamkoliv. Popelův dům byl ale zamčen, okna zvenčí zajištěna. Podivné bylo, že z komína stoupal vytrvalý proužek kouře – dům tedy musel být obydlen. Dovolal jsem se však leda vran, posedávajících na okapech.

Druhý pokus jsem učinil tři dny před Štědrým dnem. U plotu chalupy mě znovu přivítalo ticho. Branka byla zavřená, zahrada zpustlá, sněhem se táhly tři řádky stop. Jedna ke dveřím, dvě od. Několikrát jsem zavolal a pak branku přeskočil, byla mi směšně nízká v mé touze spatřit svoji lásku. Zaklepal jsem, vzal za kliku a otevřel. Naskytl se mi podivný pohled. Ve světnici bylo šero a nábytku málo i na tak chudé stavení. Vedle dveří žhnulo otevřené ohniště, nad ním kotlík s vodou už skoro vyvařenou. Hmatal jsem po nějaké lampě nebo svíčce, ale dosáhl jsem jen na tmu. Udělal jsem další krok dovnitř a opřel se rukou o něco, co jsem považoval za trám. Pod dlaní se to ale zhouplo a když jsem zvedl oči, vykřikl jsem nahlas – nelidská tvář, kláda s očima, dřevěná věc živá a neživá. S děsem jsem si prohlédl pravou dlaň, byla černá a lepkavá, dralo se mi na mysl „krev“, ale rozum jsem si ještě zachoval – byla to stromová smůla. Nehybný lidský sloup jí byl obalen. Ustoupil jsem a prohlédl jsem si tu věc pořádně. Byla přesně taková, jak jsem ji znal ze studií z mnoha obrazů, pohanská modla, kmen osekaný do podoby lidské postavy. Truhlářova nevěsta, démon pozvaný k rodinnému krbu.

   „…lidi říkaj, že prý se snad obrací k těm starejm, víte, k těm pohanskejm ďáblíkům,“ znělo mi v hlavě. Dřevěný úsměv mi přikývnul. Ale kde je ona ? Zdálo se mi, že dřevěné oči se otočily vzhůru. Ve tmě jsem stačil rozeznat schůdky kamsi ke stropu. Vyrazil jsem po nich, nohy se mi smekaly po kluzkých stupních, a rozrazil jsem horní poklop vší silou. Ocitnul jsem se na půdě a to, čeho jsem se prvně lekal na své dlani, bylo teď všude kolem; opravdová, sladce páchnoucí červeň. Na zemi, v primitivní kolébce, ale hlavně na jednoduchém lůžku, bílá látka s prapodivným vzorem .

Nebyl jsem sám. Bába Novotná jen rozhodila ruce. Její povinnost byla splněna, sotva co zmůže ve věcech příštích. A Karla ani dítě nikde. Nechal jsem babici tam v těch mateřských jatkách a běžel.

„…prej si tam staví i ty jejich modly…“ 

Bylo zjevné, kam.

 

Na výspu u Jezer doběhla má mysl, ale ne už mé tělo – to se plahočilo závějemi teprve v půli cesty, sníh po pás, ruce rudé mrazem. Vzpomněl jsem si, jak jsem se prvně ptal na původ jména vesnice.

   „Ty jezera jsou výš,“ odpověděli mi, „v horách vedle sebe. Rozmrzaj až v květnu. Vesnice dřív stávala mezi nima, ještě ve starejch dobách, za pohanů, říká se.“ Mezijezeří.

Hnal jsem se lesem do stráně, na jejímž konci jsem tušil sráz a jezero. Už jsem občas mezi stromy zahlédl matný lesk ledu. A slyšel ticho, kterého jsem se bál. Nakonec jsem ji uviděl, malou –  tak daleko od břehu, led na ledu, pod ní zkamenělá voda stejně šedá, stejně šedé i její tělo. To, které jsem po nocích vídal přicházet, stejně nahé, ale o tolik víc bledé, záda prohnutá do bolesti, má sladká lidská hvězda na ledovém nebi. A u nohou nehybný bílý uzlík novorozeněte.

   „Pojď sem!“

Zůstal jsem stát. Popel, on to byl, stál u černé modly, dvakrát, třikrát větší než ten nedodělek v chalupě, a halekal na mě vítězným hlasem. 

   „Pojď, ty pánbíčkáři, ty boží hovado! Udělals jí parchanta a teď si pro ni jdeš? Pozdě, už si ji vzalo Jezero, vidíš, ty blázne? Blázne!“

Otočil jsem se. Stál na vršku srázu, kam cíp lesa už nesahal; jeho sutana se odrážela proti sněhu. Já skrytý mezi stromy, můj hnědý oblek nebyl proti hradbě smrků vidět, pozoroval jsem – nepozorovaný. Prokop udělal několik váhavých kroků, pak se rozeběhl dolů. Popel se smál, prohýbal se v pase a opíral se o modlu, jeho Černoboh se smál s ním, smíchy se celý viklal a kýval, jen Karla na ledu se nesmála, její oči už dávno viděly jinam.

 

A já viděl – co? Pohana, kterého uprostřed smíchu zavalil jeho vlastní bůh, svou láskou ho přikryl, políbil smolnými ústy, oko za oko, oběť za oběť. Kněze, který v kleče rozmotával provazy na těle, které ani boží dech nezahřeje. Kněze, který mohl být učitelem, kantora, který mohl sloužit mši, stejnou jako na ledovém oltáři dole; osud, který byl můj. Viděl jsem své nohy, jak se dávají do běhu, viděl rudou mlhou vzteku, rudou jako ty růže, co dával Prokop jí a ona si je pro potěšení stavěla před oči, hlupákovi za katedrou pro smích, pro bolest.

A já viděl – co? Své ruce, jak ho tlučou, své prsty, jak uvazují jedno horké tělo k jednomu ledovému, své nohy, jak dupou do ledu, praskliny, černou tmu. Volal jsem na sebe, díval jsem se na sebe tam dole, má drahá sestřičko, když si je voda brala ?

Odpusť mi, že píši až teď, v květnu. Zbývá mi jen vystoupat tam, kde už z výspy slézá sníh a voda je temná. To druhé jezero, sestřičko, je přece pro mě.

 

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
egil (Stálý,Redaktor) - 16.9.2004 >

No... to je hukot...:)

 

Suprově odvyprávěný, až lehce hororový příběh...


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
fungus2 (Občasný) - 16.9.2004 > Výborně napsané!
Body: 5
<reagovat 
Lada Niola (Občasný) - 16.9.2004 > výborná, poctivá práce!!! obdivuju, jak se ti podařilo na tak velkým prostoru udržet stylizaci "á la konec devatenáctýho století."
jen teď přemejšlim, jakou má ta stylizace v textu funkci. až to lehce zavání parodií...
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Max Bubakoff (Občasný) - 16.9.2004 > hmmm.....zpočátku sem si zvykal na archaický styl...ale ten k tomu patří...to je jistý...moc dobrá věc...trošku ta člověk čeká tu pointu...ta reakce faráře je jasná...ale i tak...nadmíru dobrej kousek...
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
zirael (Občasný) - 16.9.2004 > parodie ne-e:) jen jsem asi před půlrokem ten text začala takhle a když jsem to před pár dny dopisovala, prostě jsem držela linku... jinak dík*
<reagovat 
hajka (Občasný) - 16.9.2004 > Skvěle napsaný
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Přeslička (Občasný) - 16.9.2004 > líbí se mi použitý jazyk, některá otřelá schémata příliš nemláti do očí, zvlášť když je tam víc nového, navíc jako sudeťák cítím ten kraj...
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Pralev (Občasný) - 16.9.2004 > Super, rozhodně máš talent.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Emmet_RAY (Občasný) - 16.9.2004 > použitý jazyk má svou logiku

více se mi komentovat nechce, pro mne nemá chybu; pointu jsem čekal, ale přesto mi pak tlouklo srdce hodně zběsile..
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Emmet_RAY (Občasný) - 16.9.2004 >
<reagovat 
zirael (Občasný) - 16.9.2004 > max 700, emmet 70... 7 ne ? tak ne. :)
<reagovat 
 Max Bubakoff (Občasný) - 16.9.2004 > zirael> náhodou sis pěkně hrála se čtenářem...sem měl nejdřív strach, aby to nebyla nějaká sudeťácká lolita, pak zase moh tam bejt taky incest..no řikám...dalo by se na tom makat, pomalu vodkrejvat temný stránky tý zapadlý vísky...hodně temnej kousek by to moh bejt...
<reagovat 
Emmet_RAY (Občasný) - 16.9.2004 >
<reagovat 
zirael (Občasný) - 16.9.2004 > incest mě taky nejdřív napad´, ale pak mi to přišlo moc laciný. ještě to zvážím, ten delší rozsah.. když to říká mistr temnejch kousků:)) třeba jen jako stylistický cvíčko.
<reagovat 
 Max Bubakoff (Občasný) - 16.9.2004 > zirael> aby to nebyla škoda jen na stylistický cvíčko...musim přiznat, že mě u toho popisu toho Popelákova interieru mrazilo v koulích a to je eště vo stupeň lepčí pochvala než emmetovo bušící srdce...:)
<reagovat 
 Pierre Bosquet (Občasný) - 16.9.2004 > zirael> 

incest mi v tomdle pripade neprinde o nic vic lacinej, nez knez svedenej na zcesti :)...ted me napadlo, jak by se nadherne dalo pracovat s knezovou zarlivosti...jen nesklouznout do cerveny knihovnicky :)


Doporučil 
<reagovat 
Pierre Bosquet (Občasný) - 16.9.2004 >

jooo, dalo by se natahovat...takle sem se ani nestih poradne zacist...zacatek mi pripomnel Draculu, ted si nevzpomenu jak se ten agent z Londnu menoval, to je fuk...pripomnelo mi to tu jeho cestu...a i celkovou naladou je to pribuzny...nektery mista bych stylizoval jinak, ale to je vec nazoru...mozna by se to dalo nechat vyhnit, precist, pocesat, vyhnit, precist, pocesat...a souhlas s maxem...ma to potencial, takle je to dost linearni a dyby se to rozehralo...ej...takle jsou postavy jen jmena a pribeh kost a kuze...

ale pochopitelne musim jasat, pac konecne...s vyjimkou posledni povidky noy (kriste, to vypada blbe:)...si tady muzu precist slusnou povidku


<reagovat 
 Max Bubakoff (Občasný) - 16.9.2004 > Pierre Bosquet> na toho draculu som zabudol čéče...ale máš recht....tydle dva kousky za hodně dlouhou dobu..to je bída...
<reagovat 
zirael (Občasný) - 16.9.2004 > holy shit, tolik chvály, já si to snad vytisknu a zapaspartuju. nejdřív mi buší srdce z emmetova bušící srdce a z maxe mi teď... chrm.. taky buší srdce:))) slovanskou mytologii momentálně načítám, takže možná přijdu ještě na něco lepšího než modla v kuchyni.
<reagovat 
zirael (Občasný) - 16.9.2004 >

cha, ještě si pamatuju, jak mě někdo u nějakýho staršího kousku osočil ze psaní harlekinek:)) od červený knihovny radši dál, pak tam přihodim ještě tu maxovu lolitku a je to hotový.


<reagovat 
MiKa (Občasný) - 16.9.2004 > jseš dobrej vypravěč - je fakt, že pointa se očekávat dala a taky postava učitele, který z města přichází do hororový vesnice není originální - ale i tak...
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
***** (Občasný) - 16.9.2004 >

tak jsem to právě dočetla pod lavicí, je to príma, pointa se mi moc nelíbí, raději bych, kdyby se to stočilo trochu hloubavěji, ale styl, kterým je to napsané, mi sedl..., až jsem si říkala, jestli mi někdo nepouští filmek:)


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Max Bubakoff (Občasný) - 16.9.2004 > a eště mě napadlo, tomudle by svědčil i větší formát...pohrát si s těma postavičkama, pěkně na temným zlověstným pozadí těch pohanskejch rituálů...takovej king by z toho vysekal 700 stran, jen by to fiklo:)))
<reagovat 
 Emmet_RAY (Občasný) - 16.9.2004 > max bubakoff> no to je důvod, proč jsem s dospíváním přestal mít rád Kinga.. takový Cujo skrouhlý na polovinu by měl mnohem větší dopad.. tomuhle by slušelo tak kolem 70 stran, nad stovku už by se to utopilo
<reagovat 
 Max Bubakoff (Občasný) - 16.9.2004 > Emmet_RAY> Cujo taky patří k slabším mistrovejm kouskům...ale takovou tisícovku stránek To sem slup jak malinu a dal bych si i nášup...pravda, zase 700 stránek Nespavosti, to bylo k nepřečtení....čék musí bejt soudnej...asi to měl ve smlouvě, tak natahoval
<reagovat 
 Pralev (Občasný) - 16.9.2004 > max bubakoff> A mně se nespavost kromě konce četla naprosto skvěle, jedním dechem :)
Ačkoli To samozřejmě víc, ale o Tom není třeba debatovat, to už je klasika.
<reagovat 
rohe (Občasný) - 16.9.2004 >
Body: 5
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 16.9.2004 > jo a bodiky...5
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 16.9.2004 >  souhlas... jenze co je to brzo... To jsem dostala "pod stromecek" a ani ne za tyden bylo po nem... ale uzila jsem si to
<reagovat 
j'en ai marre (Občasný) - 16.9.2004 > Tak to se mi líbilo moc. Při tvých popisech jsem si vzpomněl na Jakubiskovu Nejasnou zprávu. Trochu pravdy má Quotidiána, když říká, že vykreslení věrné atmosféry 20. let nějteré věci překáží. Na druhou stranu, mně Jakubiskovsky snová krajina nevadí. Už jsem tě dlouho nečetl, ale musím říct: klobouk dolů před tou vaší úrodou :-))). Měj se a piš.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 16.9.2004 >

hmmmm

no rozhodne se jedna o to nejkvalitnejsi, co se za posledni dobu ve vodach totemu objevilo, na druhou stranu (bohuzel) nesdilim bezmezne nadseni predchazejicich ctenaru

 

... ta stilizace textu mi trochu vadi, na jednu stranu proc ne, pomaha to dovytvorit atmosferu 20 let, na druhou stranu si obcas pouzijes formulaci, ktera je moderni a vyslovene bije do oci... "vyvedl mne z omylu" "banda deti" myslim ze i "batika", Ve vysledku to pak pusobi "neciste" na druhou stranu, mame 21 stoleti

... za dalsi nejak mi uniklo, jak se do svetnice dostala baba Novotna, jestli uz tam byla, ci jestli prisla s vypravecem...

... ten vztah farar-Karla... hmm ja jsem to tusila (...timto zdravim vsechny ctenare Kinga, To, Nespavost a muj favorit Nezbytne veci - taky 1000 stranek)

 

howg


<reagovat 
 Pralev (Občasný) - 16.9.2004 > Quotidiana> Nezbytný věci taky absolutně super, ač z hororů mám radši Simmonse (Píseň Kálí a Černé léto - mňam).

Ale abych neodváděl řeč tolik jinam, osobně upřednostňuju delší dílko (samozřejmě pokud není nudný). U dobrý knížky mě nejvíc zklame, když ji brzo přečtu ;)
<reagovat 
 Max Bubakoff (Občasný) - 17.9.2004 > Pralev> tak tak, pořádná várka stránek...teď zrovna laskám novýho Welshe...Porno...sedum set stránek...mňamka...:)
<reagovat 
Lian (Občasný) - 17.9.2004 > Trošku jsem se v tom ztrácela, ta Novotná, kde se tam vzala? Je jasný jak, ale napsaný je to dost divně, zkratkovitě, prostě tam stojí a rozhazuje rukama.......Pak tam Popel volá na něj, ale na kněze.....trošku zmatený, zmateně vyprávěný....Farář a Karla byli jasný, ale i tak, moc dobrá práce.
Body: 5
<reagovat 
čtenář afro - 17.9.2004 > Fajn... moc čtivé! Ke konci to nabere ostrý obrátky... možná bych trošku přibrzdil.
<reagovat 
Rawen (Občasný) - 17.9.2004 > skvělá stylizace, připomnělo mi to spoustu věcí...
pozor na drobné chybky:

Vlastně, jde mi o to vídat jedno z nich. Možná ji znáš – do kostela dochází svědomitě. Musel jsi ji snad i vyučovat…–
NEODPOVĚDĚL JSEM... (neodpověděl sám sobě?)

ale to je jen taková prkotinka. hlavně prosím VÍCE PRÓZY NA TOTEM!!!! (taky se budu snažit)
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
zirael (Občasný) - 17.9.2004 >

díky všem za připomínky, podívám se na to ("batika" a "banda dětí" mi fakt ujela).

rawen: díky, nevšimla jsem si toho, má tam být "nedopověděl jsem" (upravuju)

quotidiana: Novotná tam už je, coby porodní bába (zmíněno v textu výš).


<reagovat 
Skafloc (Občasný) - 17.9.2004 >

Vlaštovko, já smekám. Musel jse msi to vytisknout a přečíst doma v klidu abych na to měl klid. Je to fakt hukot, a přikládám též svou prosbu, vem si na to ještě chvíli času a maličko to rozveď. Budu se moc těšit na delš verzi.


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
zirael (Občasný) - 17.9.2004 > těšíš.. pokusím se
<reagovat 
kreuz (Občasný) - 17.9.2004 > Takových kousků bych si chtěl přečíst jednadvacet, pěkně spoutaných... Hm. Chtěl jsem říct svázaných. Budou brzy? Těším.
<reagovat 
noa (Občasný) - 17.9.2004 > moc pěkné vyprávění - taková poctivá stará škola s barvitými popisy a správnou směsí napětí, tajemna, citů... a vděčná postava to, co jenom prochází, něco prožívá, ale o skutečném dění v tom cizím místě ví málo...
cesta kočárem hodně draculovská
učitelování osvědčený model vzdělaného "outsidera", ale to nevadí - proč by taky mělo, když to v příběhu hraje smyslupnou roli...
Doporučil 
<reagovat 
BlueSky (Občasný) - 20.9.2004 >

Čtivé, pěkně vykreslená atmosféra, gradace napětí.

Asi jsem to špatně četla, pro mě z toho až tak jasně nevyplývá, že by otcem dítěte byl ten učitel, mohl to být kdokoliv, kdo se s dívkou stýkal, ne? A to že to křičel šílený otec dívky na učitele, neznamená, že měl či veděl pravdu? Chi, ale to už moc přemýšlím.

V každém případě, hodně napínavý a pěkně napsaný příběh.


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Jarmila Svobodová (Občasný) - 26.9.2004 >
Body: 5
<reagovat 
tichotam (Občasný) - 30.9.2004 > hej oni tady toho řekli tolik, že nevím co dál. Vypíchnout neco by znamenalo rýt, a orat by zbnamenalo napsat vlastní povídku na motivy. Tak jen podotknu že se mi rozbušilo srdce - zamiloval jsem se totiž do lásky toho učitele k dívce. jiskra přeskočila když branku přeskočil: byla mu směšně nízká v touze spatřit svoji lásku. Ej takový horor s úsměvem do Zed na pravé tváři, to se mi líbí. Ačkoli se podepisuji opd toho s tou krásnou ikonkou..no...Piera Bosqueta. Po přeščtení mám chuť psát povídky a ne pořád lenošit u básniček.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 4.10.2004 > no tak ted snad uz... 5bodiku.... ja a technika... pardon
Body: 5
<reagovat 
sjuuu (Občasný) - 20.10.2004 > sak*a: sudety, vesnický román a ozvuky tokarczukové, to je mi nářez...
Body: 5
<reagovat 
flipmóde (Občasný) - 8.11.2004 > hele soryfakt, ale někdy mi to přečteš
<reagovat 
flipmóde (Občasný) - 9.11.2004 >
Body: 5
<reagovat 
zirael (Občasný) - 4.11.2004 >

pro zájemce vkládám novou verzi M-í, delší (ne o moc), ale dost překopanou. kdybyste si ji chtěli přečíst na papíře, vyjde na jaře v povídkovém souboru nakladatelství Listen "Zabij mě líp". (trocha reklamy nikdy neuškodí;o)

připomínky vítány!


<reagovat 
 Max Bubakoff (Občasný) - 16.11.2004 > zirael> gratuluju....
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení     Novější>>>

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter