Zpívat neumím,

jenom zkouším, co to dá.

Zpívat neumím,

ale jsem sám, tak proč se bát?

Tak zpívám sám sobě,

sám sobě pro radost ze života.

Tak zpívám, dokud jsem živý

a v nádechu se probouzím

opojen vůní mízy.

A hlas tak náhle ryzí

a čistý jako střepy rosy.

Jsem nahý a jsem bosý,

pod sluncem, díky za ně,

pod srdcem v pusté ráně

a nebe moře zvuků,

můj nezrozený vnuku,

i pro Tebe tu zpívám,

můj hráči v skrytu stínů,

pro dnes oživlá socho,

své dlaně svíráš v klínu,

dlaně tiskneš, víra vzdoru,

kde jsi byl tak dlouho,

žes zapomněl, jak chutná tělo,

živější, než kdyby chtělo,

letět skrze sféry hada,

kampak spěcháš, noc je mladá,

roztoužená, račte prosím,

do cirkusu k nám.

Tanečnice s pasem vosím

ladně víří do rámusu.

Fakír s knírem kardinála

napíchnutý na bambusu,

krotitelé ve spřežení,

oko, hledí, muška, cíl,

lovci, kteří neposedí,

černočerný netopýr,

takový je cirkus času,

takový ho znám.