Slunce se nakulil k obzoru a naskládal na mokrou trávu barevná sklíčka.
„Asi jako na jaře,“ řekl Faun a přejel rukou po vlhkém listu maliníku. Zahrada se začala zavírat do stínu. Na třešni se rozezpíval Kos. Faun se na něj podíval trochu rozezleně, jakoby rušil jeho klid. Jeho klidné malé čekání.
Posadil se pod ořechem, kde nebyla tráva tak mokrá a pozoroval, jak se Slunko kutoulí z jednoho rohu zahrady k druhému, a pak zvolna zapadá za zdobený plot, který ale odsud nemohl vidět. Opřel se o kmen stromu a přivřel oči. Oranžová světýlka, zelené míhání a pomalý dech ( trochu funěl ). Čekal.
Když oči zase otevřel, bylo už skoro šero. Poslední zbytky Slunce vysály všechnu vláhu, aby během noci neuschly, a tak už zahrada nebyla vlahá jako před chvílí, ale těžká a teplá. A voněla.
„Dobrý večer,“ řekl muž stojící pod velikou jabloní.
„Á, dobrý večer,“ řekl Faun, ale nebyl nadšený, spíš unavený a odevzdaný. „Měl jste tu nechat trochu Rosy. Je moc sucho.“
„Omlouvám se,“ řekl muž, ale moc lítostivě to neznělo. „Jaké jste měl odpoledne?“
„Cítím se trochu unaveně,“řekl Faun a muž se zasmál:
„V dnešní době si na to pořád někdo stěžuje, všiml jste si?“
„To bude tou Rosou. Je jí málo.“
Muž neodpověděl.
„Pojďte, zvu vás na maliny. Můžeme se ochladit o ocelové mříže.
Loudali se vysokou trávou k plotu. Tam byly největší a nejčervenější maliny. Oba se přitulili k mřížím a nechali si maliny padat do pusy.
„Tak spusťte,“ řekl asi po půlhodinové hostině muž a otočil se na Fauna, kterému po čele stékal chladný pot. Muž na něho chvíli tiše hleděl, ale Faun nic neříkal. „Nepřišel jsem sem jen na maliny ( i když musím říct, že ty mříže byly báječné... ) a vy víte, co od vás chci slyšet. A nezamlouvejte to.
Faun kývl a tiše začal:
„Chodí tam den co den a vždycky opakuje na uvítanou ,Asi jako na jaře‘...“ (Muž pozvedl obočí a hlasitě mlaskl. Místo jazyka měl červenou ještěrku. ) „Má tam už vychozenou cestičku mezi cypřiši a vždycky ubude pár jahod... Ale o to nejde. Mám jen strach... Ta cestička vede kolem altánu a vedle altánu... Mám strach, aby se Jí něco nestalo.“
Ještěrka v mužových ústech se zachvěla.
„Nemusíte se toho bát,“ řekl a zadíval se k altánu. Faun čekal, že ještě něco neřekne, ale mlčel. Faun zavřel oči a opřel se o mříže. Cítil se tak unaveně!
Muž ještě chvíli stál a díval se, jak na zahradu padá těžší a těžší tma.
„Tak abych šel. Jestli dovolíte, vezmu si pár jahod na cestě.“
„Bezevšeho,“ uklonil se Faun a doprovodil muže k záhonu.
„Nashledanou.“
„Nashledanou,“ smeknul muž u kryl do klobouku pár jahod. Cinklo to, zasyčelo a byl pryč.
„Ach,“ řekl Faun unaveně a sklonil se pro jahodu. Chutnala ale jako uzené maso a to nebyla Faunova oblíbená chuť, a proto ji vyplivl.
Na zahradu padla stříbrná tma a ukolébala Fauna k spánku.
***
V noci se převaloval v orosené trávě, takže vytušil, že muž obětoval další rezervní várku. Zdály se mu zvláštně tiché sny, ze kterých si zapamatoval jenom vůni pocukrovaného sněhu.
Když ráno rozlepil víčka, Slunce už vypil kapky na kontryhelech a zvolna překypoval přes červánky. Vypadalo to na další suchý den. Pomalu vstal, aby se mu z toho světla nezatočila hlava a mírným krokem prošel kolem keřů s černým bezem až do nejzazšího koutu zahrady k altánu. Obklopovaly ho cypřiše a vysoká tráva a bíle natřené příčle a trámy byly porostlé psím vínem, jehož listy každý podzim dostávaly barvu zapadajícího slunce. A za altánem, ve stínu silného a sebevědomého jasmínu, vyvěral pod žulovým balvanem malý drobný pramínek, živící Ji, subtilně spanilou, zaobleně něžnou, křehce spalující. Pod listím rozeznával její spící obrys. Po špičkách k ní došel a dřepl si vedle jejího těla. Bylo dnes ještě menší než včera. Kdyby ji vzal do dlaně a přikryl ji druhou rukou, byl by jí vidět jenom kousíček.
Sedl si na bobek a pozoroval ji. Z listí vykouklo malé růžové ouško, pak špička ocásku. Bílá srst na zádech, drobné pacičky. Vyhrabala se z listí, křehce se na něj pousmála a odcupitala k pramínku. Na zádech se jí třepetalo šestero křídel ( při chůzi se celá vrtěla ). Faun náhle zaslechl volání, pohledem se rozloučil se svým potěšením a spěchal ke středu zahrady.
Stál tam Slunce. Jeho pouť dospěla do své poloviny, a tak se zastavil pro pár jahod.
„Dobré poledne.“
„Dobré,“ odpověděl Faun a skryl své rozladění za listem akátu.
„Máte dnes moc pěkný salát.“
„Dáte si?“ zeptal se Faun zdvořile a následoval muže k obědu.
„Co mi připravíte k tomu?“ zeptal se Slunce laškovně. Dnes byl ve velmi dobrém rozmaru, což pro Fauna znamenalo víc práce. Faun pokrčil neurčitě rameny a natrhal hrst skvělých šťavnatých borůvek.
„Jste výborný hostitel,“ pochválil ho Slunce. Ještěrka v jeho ústech byla modrá od borůvkové šťávy.
„Jak se má vaše malá společnice?“
„Je jí sucho...“ řekl Faun sklíčeně. Pramínek byl dnes menší než jindy a šestero křídel zůstalo nehybných.
„Dnes přijde Uršula,“ řekl muž a nasypal si krkem do žaludku horké borůvky, aniž si by kazil jejich chuť kousáním.
„Ach,“ řekl Faun. Chvíli se odhodlával a pak dodal:
„Nechci ji tu. Vždycky podupe trávník.“
Modrá ještěrka se nespokojeně zavrtěla.
„Už jsem říkal, že nemusíte mít strach.“
„Taky tak divně mluví...“
„Má jiný hlas, to je toho...“
„... a není bílá!“
Ještěrka mlaskla, ale muž nic neříkal. Faun si nervózně hrál s borůvkovými listy.
„Nezlobte se, já se jenom bojím,“ řekl Faun omluvně. Bál se, jestli se Slunce nedotkl.
Muž lehce zavrtěl hlavou. Smekl klobouk, nasypal do něj hrst borůvek a několik ostružin a lehce se na Fauna usmál.
„Uvidíme se večer.“ Luskl prsty a byl pryč. Faun zůstal stát mezi hlávkami salátu a zamyšleně rozkousával ostružinová semínka.
„Asi jako na jaře,“ řekl si tiše, a pak se smutně zasmál...
***
Den utíkal pomalu a klidně. K odpoledni se trochu zatáhlo a na Fauna padl těžký stesk po domově. Za altánek už nešel, i když věděl, že by ji potěšilo borůvkové pyré a trocha vody. Houpal se na větvích jabloní a tvářil se, že se nic neděje. A nedělo. Když se Slunce dotkl špiček zdobených mříží, zašumělo to mezi cypřiši. Faun zpozorněl.
„Pojedete na výlet!“ řekl Slunce a zasmál se. Za ním pomalu cupitala Uršula. Měla na sobě dlouhé bílé šaty.
„Dobrý večer,“ řekla a vypnula hruď, až to vypadalo, že každou chvíli praskne. Faun si poprvé uvědomil, jak krásný má výstřih. A jak jí slušela ta bílá!
„Pojedu s vámi,“ řekla Uršula.
***
Tovární komíny vyfukovaly oblaka černého dýmu zahalujícího asfaltku do šedivé mlhy. Cesta byla rozbitá.
„Dnes budeme upravovat chodník, co vede podél tamté silnice,“ ukázala Uršula prstem. Byla napěchovaná do červeného trika a půvabně se vlnila.
„Ano, miláčku,“ řekl Faun.
Zasekl krumpáč mezi rozbité kachle. Práce šla pomalu a ztěžka. Uršula seděla na patníku vedle něj a s líbezným úsměvem ho pozorovala. Dnes byla tak krásná!
Pracoval celý den, záda ho bolela a ruce měl rozlámané na malé tyčinky. Na zádech se mu dělala velká spálenina od Slunce. Večer mu Uršula pomohla vstát, políbila ho na čelo a něžně ho odvedla domů.
Ten večer se zastavil Slunce. V jejich malém panelovém bytě nebylo dostatek místa pro jeho zářící tvář, tak aspoň nakoukl oknem.
„Dobrý večer,“ pozdravil a zapadl za obzor.
Uršula uvařila těstoviny s bazalkou a nalila červené víno do vysokých sklenic.
„Mám pro tebe překvapení lásko!“
Faun pozvedl radostně obočí. Uršula odešla do obýváku, odkud se ozývalo šustění. Přišla s velikou krabicí převázanou množstvím provázků. Faun vzal velký kuchyňský nůž a všechny je přeřezal. Pak oddělal balící papír s malými krtečky a otevřel lepenkovou krabici. Bylo v ní gumové dítě. Dívalo se na něj naivníma očičkama s dlouhými řasami a cumlalo si palec.
„miminko,“ vydechl užasle Faun a smál se na syntetického chlapečka ( modré dupačky ).
„To je krása!“
Uršula se potěšeně tetelila. „Sháněla jsem ho celý týden. Chtěla jsem, aby měl nehtíčky, všude měli bez nehtíčků...“
„Jsi skvělá!“
„Měl původně životnost tři týdny, ale ještě jeden jsem dokoupila. Jen mi už nezbyly žádné peníze...“ Faun ji pohladil po vlasech.
„S tím si nelam hlavu. Vezmu i nějaké noční směny. Je tak rozkošný!“
Vyndali chlapečka z krabice a posadili ho na židličku vedle sebe.
„Jak se jmenuje?“ zeptal se Faun a hladil mimimo po hlavičce.
Uršula se zavrtěla na židli.
„Faust,“ řekla. Faun se podíval chlapečkovi do tváře a tiše, láskyplně mu řekl:
„Máš krásné jméno. Opravdu hezké.uslyšíš mě, až tě budu volat?“
Faust pomalu pokýval hlavou.
***
„Fauste! Fauste!“
***
Do zahrady vstupoval podzim. Už dávno bylo po malinách, hlávky salátu hnily na záhonech, vítr honil po prázdných cestičkách mrtvé listy jabloní. A když jste prošli kolem suchých bezů až do nejzazšího koutu zahrady, mezi smutnými cypřiši stál oprýskaný altánek. Rudé listy psího vína ho zalévaly jako kaluž krve. A pod zlomeným jasmínem, vedle balvanu zahrazujícího rozbahněnou louži, ležela v suchém listí malá bílá kostřička...
