Proč čas konce nikdy nezdolá,
stejně tak chodíš-li dokola?

Dvě ručičky na pouť vypravil,
z obavy, že by se zastavil.

Je dvanáct míst, kde se stýkají,
minutu spolu si říkají,
co všechno uběhne mezi tím,
než velkou na malé uvidím.

Ta rychlejší kousek urazí,
pohled na sebe ji zarazí.
Už vidí se v místě setkání,
hledíc na sebe, jak uhání,
z místa, kde teď se míjeli,
společnou minutu sdíleli.

To je ta jistota jediná,
uběhla zas další vteřina.
                 .

                 .

                 .

                 .

                 .

A ať si tiká, jak tiká,
všem nám stejně utíká.