Otesánek

Známý surrealistický režisér a výtvarník Jan Švankmajer zvolil za téma svého nového filmu klasickou českou pohádku o Otesánkovi.

Stejně jako v pohádce tu máme bezdětné manžele (zde se jmenují Horákovi). I tady přinese muž své ženě domů otesaný pařízek, který trochu připomíná malé dítě. Ta o něj začne oddaně pečovat a svou láskou jej probudí k životu. Ale pařezové děťátko roste a roste, chce stále více jíst, za chvíli už mu kašičky nestojí a začne se poohlížet po lidech…

Skutečnost, že je klasická pohádka přesunuta do prostředí dnešního městského činžáku (Otesánka si rodiče přivezou z chalupy), nabízí možnost vidět zajímavé podtexty pohádky, a uvědomit si, nakolik jsou dnes aktuální. Švankmajer akcentuje jednak chorobnou touhu po mateřství (která vede k tragédii), jednak touhu po naplnění břicha. Z filmu se zdá, že v rodině sousedů Horákových nedělají nic jiného, než neustále obědvají. Nenažraný Otesánek a nenažraný otec z vedlejších dveří tak nejsou až tolik rozdílní.

Švankmajerovy postavy jsou cynické, žádná nereprezentuje dobro: Otesánkova maminka komentuje první chlapečkovy oběti slovy “Mládek měl jít stejně do důchodu. A ta z tý sociálky, to byla taková hrozná baba, tý mi teda líto není,” a holčička ze sousedství, která se o Otesánka stará ve druhé půli, tahá sirky, aby zjistila, koho tentokrát Otesánkovi předloží k obědu.

Nelze si nevšimnout, že aktivními hybateli děje tu jsou ženy: paní Horáková, která oživí “Otíka”; holčička Alžbětka, která se o něj ve druhé půli děje stará; aktivně vystupuje i její matka; závěr obstarává správcová. Muži jsou tu jen trpnými přihlížiteli děje. Pan Horák je typem muže-trouby, který není v ničem schopen odolat své ženě a ke skutečné akci se odhodlá až ve chvíli, kdy už je pozdě. Soused je pak přímo karikaturou měšťáka, který se stará jen o své pohodlí, svůj klid, plný žaludek, a kterého každé narušení stereotypu vyvádí z míry.

Ztvárnění pohádkové látky je velmi sugestivní (zvlášť když je ještě doprovozené animovanou verzí klasické Erbenovy pohádky, ožívající zároveň s tím, jak ji Alžbětka čte), a malý Otesánek působí nádherně živě. Nalezneme tu ale i několik poněkud rušivých elementů. Trochu schizofrenní se mi například jeví situace z počátku filmu, kdy matka zároveň dítě “nosí” v bříšku a zároveň jej už na chatě koupe a přebaluje; pravděpodobnější by se mi jevilo, že nebude moci podle své logiky “dítě” vytáhnout ze skříně, dokud jej “neporodí”.

Stejně tak hysterická matka, která nejdříve chorobně lpí na dítěti, povoluje ve druhé části filmu bez většího odporu, aby táta Otesánka spoutal a zavřel do truhly ve sklepě, a ani se tam za ním nejde podívat!

Zvláštní kapitolou filmu jsou herecké výkony. Veronika Žilková v roli “maminky” úmyslně přehrává, její hysterie dosahuje obludných rozměrů, po celou dobu hovoří hlasem posazeným o tóninu výše. Pravdou je, že zřejmě ne každému její výkon sedne, souzní ale s režisérovým chápáním postavy. Stále mladě vypadající Jan Hartl je naopak civilně umírněný, a nesmírně opravdový ve své rezignaci i pomalém zoufalství. Vynikající je také Pavel Nový, který je v úloze poživačného souseda až neuvěřitelně odporný a protivný.

Otesánek je tedy zajímavý a jistě stojí za shlédnutí; nelze jej ovšem doporučit lidem se slabým žaludkem. Detailní záběry na žvýkající čelisti, lidé obědvající bez základních hygienických návyků, vize hřebíků v polévce nebo hýbající se lívaneček (a to ještě nemluvím o těch nejhorších), mohou totiž u někoho snadno vyvolat dávicí reflex.