www.spisovatel.com:


KRÁVA
Vydáno 18. 08. 2004 (535 přečtení)
Rubrika: Povídky Autor: Chliv

Jel jsem na krávě.


Jel jsem na krávě. Posadil mě na ni dědeček, když jsem byl malý. Teď už jsem velký. Plácl ji po zadku a já odjel. Ale to jsem byl opravdu ještě hodně malý. Vždyť mi bylo teprve skoro dvacet! Děda ještě chvíli běžel za krávou, ale pak upadl a od té doby jsem ho už neviděl. Jel jsem ďábelskou rychlostí do neznáma. Připadal jsem si jako hrdina. Ale to nebyl žádný problém, neměl jsem totiž v hlavě žádný mozek. Taky jsem si přišel jako tvrdý hoch z východu. V ruce jsem držel stéblo trávy a mával jím vysoko nad hlavou. Vypadal jsem neohroženě a malomyslně. Slunce mi svítilo do očí a všude kolem mě se rozkládala smradlavá harmonie. Projel jsem lesem na louku a objevil se mezi spoustou nahých opalujících se děvčat. Měly prsa, ale já je jen přejel. Pro tu chvíli jsem totiž miloval jenom svoji krávu. Ale pak se zcela nečekaně setmělo a já usnul. Sotva se mi přivřela víčka, spadl jsem z krávy dolů. Byl tam kamenolom a pár ožralých dělníků. Byli to fantastičtí lidé. Měli svaly, ideály a borovičku. Otevřel jsem oči a trochu si přihnul.

,,Ahoj, já jsem Petr,“ řekl jsem jim a už jsem jim také podával přátelský stisk ruky, když tu jsem si všiml, že jí mojí krávu. ,,Vy vrazi!“ vykřikl jsem a dostal ránu kamenem vedenou přímo do spánku. Když jsem se probral, byl sobotní podvečer. Ležel jsem na tanečním kole v Polance a kolem mě tančili lidé. Měli spodní prádlo a vypadali tuze vesele. A tak jsem neváhal už ani okamžik a začal se taky radovat.

Choval jsem se jako blázen. Přistoupil jsem k jedné mladé dívce a políbil ji na čelo. Sice jsem nedostal facku, ale položila mi takovou zvláštní otázku:

,,Dáš si ruma?“

,,Ale já tvrdý alkohol nepiji, raději pojď na režnou.“

Šli jsme do šaten. Něco neurčitého, pravděpodobně začínající alkoholismus, nás, sbližoval. Chytli jsme se za ruce a šli k šatnám, kde se prodával chlast v takových malých okýnkách. Byla hezká a já plný síly. Trochu jsem kulhal. Abych to vyvážil, začal jsem ji vyprávět o krávě. Moc ji to ale nezaujalo. Naopak se mě zeptala:

,,A co tvůj rozkrok, máš tam něco zajímavého?“

Měl jsem tam skvrnu, ale popravdě řečeno, to mi příliš zajímavé nepřišlo, a tak jsem ji navrhl:

,,Víš co, zajdeme támhle na střídačky a oba se uděláme.“

,,Tak jo, ale já první,“ odvětila.

Dali jsme každý ještě dvě režné a znovu se chytli za ruce. Cesta pár kroků probíhala hladce. Pak si ale uvědomili, že jsme nezaplatili. Řvali sprostě po nás:

,,Dejte nám peníze! Dejte nám peníze! Dejte nám peníze!“

,,Já peníze nemám,“ řekl jsem sebevědomě a oni se mě potom do ucha stydlivě zeptali, jestli bych jim namísto peněz nedal svoji holku, jinak že mě podřežou. Souhlasil jsem. Mám pochopení s těmito elementy lidské poživačné sexuality. Ale taky mě drtilo přesvědčení, že taky od čeho jiného tu ženy vlastně jsou? Naštěstí to chápala i ona, a tak se nechala ojet. Zatáhli ji do šaten a převalili přes stůl. Měla hezký bílý zadek. Ale ty penisy, co do ní začali chaoticky a zmateně strkat, byly ošklivé. Já sám mám hezký penis a už jsem se těšil, jak si to s ní za střídačkami užiji. Ale trvalo jim to už nějak dlouho. A proto na ně volám:

,,Notak, co je?“

,,Když ono se jí to líbí,“ ozvalo se.

Trochu jsem se podivil, lidé beze smyslu pro krásu, nemohou mít přeci smysl pro rozkoš. Vydržel jsem tam stát skoro celou noc. Ale ve čtyři ráno jsem už šel domů, kde jsem si tak trochu omrzele vyhonil. A přitom to mohl být tak dobrý sex. Kam jen ten svět spěje. Lidé jsou čím dál tím nerozvážnější. A spokojí se klidně i s málem.

14. srpna 2004

Chlív out