Tři pohádky pro Lucii

Lucie byla má dívka. Byla krásná, byla chytrá a byla k nakousnutí. Taky se tvářila, že pokouše každého, kdo to zkusí. Je to už pár let, nějak se to tenkrát zvrtlo. Zdává se mi o ní dodnes, většinou na začátku léta, když to všude voní a kvete a bzučí a bůhvíco ještě. Lucie se mně pak zjevuje a zase mizí, povětšinou okamžitě, jak ji spatřím, jakoby říkala: dobře ti tak, měl sis mě víc vážit. Ba ne, Lucie, říkám si v duchu, třeba je to tak dobře, třeba je lepší o tobě jen snít a nevědět, co děláš. Možná jsi ztloustla a je z tebe hádavá ženská. Možná. Možná taky ne. Přízraky nestárnou a netloustnou. Obézní přízrak je k smíchu. Není už to pak přízrak, ale záhrobní kreatura a může se zjevovat maximálně opilému hajnému a dělat na něj bububu. Lucie je jako přízrak naopak přímo k zešílení i bez bububu. Jednou se zjevila na celou noc. Zápolil jsem se zápalkami nad připraveným ohništěm. Za zády šuměl les, před zády šuměla říčka Úhlava a někde hluboko v lese kojil kojot. Po stranách vonělo seno a zapadalo slunce. Kýč jako blázen. Nostalgie se krčila za stromem a mlsně si mnula ruce. A mlaskala blahem.
Kdo nerozdělá oheň jednou zápalkou, není zálesák, ale městská chudinka hodná zavržení – ozvalo se mně za zády. Lucie tam stála v ošuntělých džínách a sepraném svetru a škodolibě se smála. Štíhlá jako lasička, krásná jako portrét vyvedený sluncem.
Je vítr, je vlhko a škrtátko je porouchaný. Kde´s byla tak dlouho, Lucie ? Už jsem se bál, že mám halucinace. Lucie si projela rukou vlasy, pokrčila rameny a podívala se na hromádku dříví v ohništi. To rázem zaplálo jasným plamenem. Z toho jsem pochopil, že mám halucinace.
Měl jsi se ozvat, pravila.
Jak jsem se mohl ozvat ?
Třeba poslat dopis nebo zavolat. V dnešní uspěchané době též existují fax a e-mail. Například.
Přízraky přece nemají adresy, namítnul jsem už o poznání opatrněji. Lucie měla vždy železnou logiku. Taky jsem přiložil do ohně a spálil jsem si prst.
Ukaž, zavážu ti to, sehnula se ke mně a něžně mi zafačovala ukazováček kapesníkem. Jak teď budeš hrát na kytaru, to teda nevím. Ledy bys na jednu strunu vybrnkával jednoduché melodie.
Podceňuješ mě Lucie, jeden prst mě nemůže rozházet. Horší je to s kytarou.
Žes ji prodal, bídáku ?! zděsila se..
Neprodal, dosloužila, už na to měla věk. Doby věčných nástrojů vousatých trempů, se kterými bylo možné v případě nouze i pádlovat, jsou dávno pryč. Míval jsem drahou kytaru, Květa se jmenovala, ale už na ní nejde vyloudit kloudný tón, natož akord.
Kdo má muziku rád, nenechá se odradit detaily. Kup si novou, děla Lucie.
Nekradu. Tedy nekradu tolik, abych si mohl pořídit novou Květu. Půjčuju si kytary od kamarádů. Pak na ně po parcích vyluzuji teskné romantické písně a na ty písně pak lákám slečny do mého příbytku.
Jsi zhýralec a lascivní pozér, dostalo se mi zhodnocení.
Já vím, Lucie, ale zpívat věčně o Jižním kříži, Jižní eskadroně a Severním větru nejde. Nemám na to už věk,náladu a už tomu ani trochu nevěřím. Navíc tyhle písničky dneska slyšíš třikrát do hodiny z rádia a vždycky v pátek od strejců v hospodě. Ti strejcové se s tebou klidně i poperou, když chceš zahrát něco novějšího.
Pokud si já pamatuju, tak mně jsi nehrál skoro nic jinýho a všem okolo jsi tvrdil, že to je ta jediná správná muzika, podotkla škodolibě Lucie a měla pravdu.
Pokud si pamatuju já, tak se ti to líbilo a ostošest jsi se mnou zpívala tak procítěně, že jsem měl občas dojem, že jsi se s Montgomerym znala osobně, podotkl jsem škodolibě já a taky jsem měl pravdu.
Tenkrát se tak zpívalo, zachechtala se Lucie. Ale ty jsi odpadlík a zrádce. Kdybys nebyl, vytáhnul bys teď odněkud i sebeopráskanější sladký dřevo a hrál bys mi jako dřív.
Jenže kytara není, ani opráskaná. Radši ti budu vyprávět hrůzostrašný příběh o tom, že je lepší někdy nechat svoji vášeň spát a poslouchat zpívání okolo sebe.
Lucie na to neřekla nic, jenom se posadila na kus klády a slastně přivřela oči. Večer otevíral svoji náruč.

pokračování příště...