Všední cesta do školy mě nemohla ničím překvapit. Tedy skoro ničím. Před vstupem do metra mě nečekaně oslovil úplně cizí člověk snědší pleti:

      „Nechtěl bys koupit digitál?“

      „Ne, díky,“ odpověděl jsem automaticky.

      „Je levnej, fakt!“ nenechal se jen tak odbýt a ukázal igeliťačku, kde měl úlovek zabalen.

      „Stejně nemám peníze.“

      „To je za levno. Kolik máš?“

      Byl tak neodbytný, že jsem se mu rozhodl demonstrovat své studentské živoření. Vyndal jsem peněženku a spočítal peníze. Hodilo to víc, než jsem čekal – plných 57 korun.

      „Mám páďo. To asi na digitál stejně nebude, takže naschle,“ snažil jsem se neztrácet čas.

      Muž pochopil, že se mnou nebude pořízení a nechal mě jít. Jaké však bylo moje překvapení, když mě po deseti metrech doběhl a pověděl mi, že to bere.

      „Digitál za páďo?“ ptal jsem se ho a zároveň sám sebe.

      „Jo, za pade. Bereš, ne?“

      Tak počkat. Tady něco nehraje. Za pade se digitál neprodává. A to ani kradenej.

      „Nechci od vás nic. Sbohem!“ řekl jsem a dal jsem se rázně na odchod.

      „Ne, počkej, já ti ho dám zadarmo!“

      Hmm… Zadarmo! Dostanu zdarma digitální foťák! To bude super dárek pro sestru k Vánocům! Ne, nebuď blbej, je kradenej, neber ho! Ale vždyť je zadarmo! Darovanému koni na zuby nekoukej! Ale kdo ví, jestli vůbec funguje. Tyhle krámy jsou vždycky šmélo! Ale nemusíš nic platit! Co můžeš ztratit? Nic! Třeba je v něm bomba? Blbost, bomba ve foťáku? A kdo by mě vůbec chtěl zabít? Nic nemám. Ale hlavně: Je to zadarmo!!!

      „Beru, dej ho sem,“ odpověděl jsem a div jsem chlapovi igelitku s foťákem nevyrval z ruky.

      „Budeš k němu ještě potřebovat baterky…“ pokračoval už o hodně klidněji šmelinář.

      To je fakt. Digitál bez baterek je jako kohoutek bez vody.

      „Tady je pro tebe mám,“ povídá šmelinář a podává mi celé plato baterií.

      Super! Teď mám všechno!

      „A nechtěl bys ještě digitální kameru? Samozřejmě zadarmo.“

      „Beru, dávej!“ vykřikl jsem, až se na mě podívalo několik procházejících lidí.

      Šmelinář vytáhl zpod kabátu kameru a podal mi ji. Pak mi ještě přidal další baterie, obal na kameru, nástavný objektiv k foťáku, zlaté hodinky, náušnice, řetízek, mobilní telefon a dvě stříbrné kreditní karty. Kabát mu o hodně splaskl.

      „Dej mi víc!“ vykřikl jsem a pěna mi tekla od huby.

      „Momentíček, hned jsem zpátky,“ řekl šmelinář a kamsi odběhl.

      Za moment byl zpátky a vláčel s sebou dva obrovské nákupní košíky plné televizí, hi-fi věží, videorekordérů, DVD přehrávačů, laptopů, stolních počítačů a zlatých cihel.

      „Dej mi víc!“ řval jsem jako tur a začal ho škrtit.

      Šmelinář se však z mého sevření vymanil a zmizel v houšti těl lidí, kteří právě vystupovali  z metra.

      Z druhé strany se ke mně přibližoval hlouček stejně oděných mužů. Přes krvavé oči jsem je byl schopen identifikovat do té doby, než byli přímo u mě.

      Jeden z nich začal:

      „Někdo tady před chvilkou vykradl banku a cestou to vzal ještě přes elektroniku. Nevíte o tom náhodou něco?“

      A…sakra!