ouvej (Občasný)

Na hlubší není čas. Tohle je poezie, která se takřka nedá napadnout. Přebujelá obraznost, a jestliže nerozumím, znamená to, že ta moje je nějaká chudší? Říkám si, bože, bože, to je zase naschválností - to je zase obrazů pro obrazy - ale přiznávám, že to strhne. Já si ji vytisknu a podumám. Každopádně - má velice příjemnou melodii, to je její velké plus - takže se nese, aniž by člověk plně mohl pochopit.

Vrátím se.

Rawen (Občasný)

ale dyk jsou tam jenom dva takové malé pidinovotvaříčky, to přece nemůže ublížit :) jinak se mi zdálo, že je z těch narážek v textu celkem srozumitelná...

snad to ouvej vykoumá...

Lei (Občasný)

ale však, já jí věřím, i když vona je specializovaná na ty skautský reálie, takže kavárničky (fuj! že se lidi nestyděj, místo aby chodili do echotvních pivnic) nevím, jak zvládne:-)

víš, už nevím, kdo o kdy napsal, někdo moudrej, ale prej jen řeč, která má rakovinu, vytváří novotvary:-)) takže jeden už je až moc.

Naty (Občasný,Redaktor)

To s tou rakovinou je dóóóbrý.

Rawen - báseň se mi líbí, i když novotvary taky moc nemusím,  ale tyhle mi tak nějak přijdou do atmosféry.

ouvej (Občasný)

Tak jo, jestli říkám, že tenhle typ poezie je takřka nenapadnutelný, myslím tím, že pokud je autor dost chytrý a vymyslí dost komplikovaný obraz - většina lidí se bojí sáhnout za strukturu toho obrazu - co se za ním skrývá.Ty obrazy jsou tak osobní - že interpretace bývá nemožná. Čtenář mnohdy může jen souznít pocitem, který báseň vyvolává. Pokud je autor zručný - a text formálně nedrhne, navíc je unášen i melodičností - a nesmysly se snadno schovají za celkovou zvukomalebnost. Což se tomuhle dílku daří. Navíc jsem si všimla u autorů, kteří trpí přebujelou obrazností jak dětským lišejem, že závěr je většinou nosný v tom smyslu, že něco sděluje. Možná, že sám autor u tohohle typu tvorby ke konci dospěje k tomu, co vlastně se MU ZROVNA CHCE psát, a tak to tedy v posledních řádcích napíše. Čtenář, usmýkaný a podrápaný, jak se prodíral houštím a spletí předchozích obrazů, si oddychne, že konec dobrý, všechno dobré, a že vlastně je to celé výborné.

V jakém případě prorůstá ve slinách líh? – ale fuj, a potom, proč by kterákoliv ona měla ctít coby dominantního nějakého vopilce s lihovým dechem? A navíc – SLADCE (druhé fuj). Novotvary jsou dle mě slova, která něco sdělují. Nevím, co si představit třeba pod podulicí. Barevné horkání ti spolknu – i tu představu, jak se stáčí k ostrůvku tramvají.

Vlákenka z hnízd – padající – ani v dalším textu mi nevysvětlíš, co si pod tím představit. Tenhle text podle mě postrádá kontinuitu – prásk po čtenáři vlákenky z hnízd, co tlučou na stažená ramena, cože? Jaká ramena? Stažená, stažená, no představu to evokuje ledajakou, stažená ramena vlastní ten, kdo se bojí? nebo to platí jenom pro ocas stažený? Když to nějak rozdýchám, prásk po mně mrazem, co taje z mezistájí – mezistáj  jsem schopna přijmout, nějaký význam jsem schopna mezistáji určit. V mezistájích, kde taje – samozřejmě musí ržát koně, plný plyn – i tenhle posun jsem schopna přijmout. Náhle překvapení – „na nich mokré psaní  - díky ti“ – stojím tu s hubou otevřenou. Na čem je psaní  - notabene mokré (kurnik, těch přívlastků už jsem vážně spolkla víc než dost). Takže na čem je? Že by konečně na těch tajemných vlákenkách z hnízd – na zdech mezistájí? – kurnik, že by nakonec na těch koních? Vlákenka z hnízd – hnízdo jako symbol takový všeobecný – je většinou domov. Tady zcela evidentně ne, pokud tedy to mokré psaní není pro maminku. Což si nemyslím. Pokud má dílo přece jenom jakous takous kontinuitu, přestože jednotlivé verše nepasují k sobě, dle takřka milostného závěru to vylučuji.

Od krémové kávy – jsem schopna přijmout takřka celý text. Vyzdvihnu svlačce šatů – ty jsou výjimečně krásné, spolu s váháním rukou – trošku mě tedy rozhodí mladý slíbený přístav, mladý věkem (jak jinak, kurnik?), slíbený prameni. Ha, hurá, jsme u názvu, jsme u začátku – kdy jakýsi pramen horkání se stáčel k ostrůvku tramvají. Se nám to zacyklilo, vzbuzuje to pocit ukončenosti.

No, těšila jsem se na větší pochutnáníčko. Tohle skutečně snad ani příliš obrazné není, to jsou jen obrazy pro efekt skládané k sobě, pucle, co nepasujou. To je můj pocit.

A protože to tolik čtenářů oslovilo, a zdálo se jim to úžasné, platí to, co jsem napsala nejdřív.

Rawen (Občasný)

když to teď tak pitvám - upravil bych to pro snazší pochopení na:

tlučou TVÁ stažená ramena

mráz taje V MEZISTÁJÍCH

spínáš SE ke stolu - tam jsem zřejmě špatně napsal písmenko

a vymazal bych řádek "z ulice dále"

tak

Rawen (Občasný)

ještě pro ouvej - největší problém zpětně vidím v tom nápisu "díky ti"

z textu nelze jednoznačně vyvodit na čem byl ten nápis napsán a pořádně ani vztah mezi koni/auty

jojo, chybička se vloudí

Rawen (Občasný)

ne, nejsem vykuk, se mi to najednou odeslalo bez té interpretace:  takže:

ve slinách prorůstá líh       - jde o ten pocit lehkého brnění jazyka po doušku alkoholu (v takových věcech si libuju)

sladce vycítila jsi              - tak tady se objevuje žena

mou dominantu                - kterou zajímám po erotické stránce

z pod rohů podulic            - v Praze často narážím na ulice, které jakoby na svých koncích padaly dolů, "do podulic"

barevné horkání                - v těchto ulicích mě zaujmou především barevné a teplem sálající vpuštěné vchody do barů+kaváren

líhne se při zemi               - hlavně v zimě jakoby z nich sálalo teplo

stáčí se dolů                    - stáčelo se dolů ("do podulic")

jako pramen                     - no jo

k ostrůvku tramvají            - jojo - pramen - ostrůvek, to snad jde

padají vlákenka z hnízd          - má společnice má kabát s hnědým kožíškem kolem krku

tlučou na stažená ramena      - ramena stažená zimou

mráz taje z mezistájí             - sejdeme - li do jedné z kaváren, sněhové vločky na tom kožíšku tají (mezistáj=meziprostor  mezi vstupem a hl. místností - v tom návalu tepla a hlomozu mi to připomíná stáj,jesličky,vánoce,blablabla) 

zaržání koní                          - s tím souvisí koně pod kapotou, auto, které profrčelo kolem a ještě doléhá ze dveří

plný plyn                              - rozjel to, pirát jeden

na nich mokré psaní              - na jednom z nich jsem po cestě viděl prstem napsaný nápis

"díky ti"                                - zajímavé

z ulice dále                           -  z ulice dále (třeba po schodech)

levou pravou svařenému vínu   - šinem se k baru

spínáš si ke stolu - protáhni se     - jdeme ke stolu, těla jsou zmrzlá

obličej rudý - ošálený                  - ošálený - to je snad jasné

byť mírně zralí                            - možná i trošku nametení, červení v obličejích

sednem si                                

zlehka hrají   

zlehka

zlehka piji

zlehka

v hlavě se točí touha                         - opět motiv podroušení (chacha) + touha po slečně

krémovou kávu mlsáš mi                  - slečna si dala kávičku

ledva stíhám dýchat                         - zkracuje se mi dech, při pohledu na ni (jo a taky jsem kuřák )

třeštím

až popatřím co je pod

tvými rty                                         - možná trošku profláklý úsek, měl evokovat smích

svlačce šatů

váhání rukou

a mladý slíbený přístav                    - přístav = vagína

mladý věkem

slíbený

prameni                                          - pramen = penis

stačí to?

já vím, že je těžké v tom něco takhle hledat, mě samozřejmě přijde nepochopitelné to nepochopit, protože blablabla

jsem to psal

hm?

Rawen (Občasný)

děkuji ouvej za totální vypatlání se :-) v tomto textu. Emmet se v poslední době staví do různých opozic, máš na to právo Emmete, tenhle druh poezie je opravdu těžce interpretovatelný, takže z toho spoustě lidí nakonec může vyjít úplný houby.

Lajcnul jsem to jenom tak jak mi to zrovna běželo a stálo - neupravoval jsem po sobě žádné kudrlinky nebo tak, snažil jsem se o libozvučné pojetí, což snad nakonec vyšlo - pro zajímavost (pro ouvej) tedy MOJE interpretace: (možná jí bude spousta lidí zklamána)

ve slinách prorůstá líh                       -

sladce vycítila jsi 

mou dominantu

z pod rohů podulic

barevné horkání

líhne se při zemi

stáčí se dolů

jako pramen

k ostrůvku tramvají

padají vlákenka z hnízd

tlučou na stažená ramena

mráz taje z mezistájí

zaržání koní

plný plyn

na nich mokré psaní

"díky ti"

z ulice dále

levou pravou svařenému vínu

spínáš si ke stolu - protáhni se

obličej rudý - ošálený

byť mírně zralí

sednem si 

zlehka hrají

zlehka

zlehka piji

zlehka

v hlavě se točí touha

krémovou kávu mlsáš mi

ledva stíhám dýchat

třeštím

až popatřím co je pod

tvými rty

svlačce šatů

váhání rukou

a mladý slíbený přístav

mladý věkem

slíbený

prameni