„Lidé procházejí kolem mně, otevírají ústa, tiše si šeptají, pronášejí letmé poznámky a usmívají se. Přijdou, podívají se a odejdou. Nastaví mi svou tvář, na okamžik mi ukáží vteřiny svých životů a nenávratně zmizí, někteří s lhostejností, jiní s touhou spatřit mě znovu. Z útržků jejich hovorů, z jejich šatů a vystupování si skládám obraz jejich světa, světa, který jsem opustila před stovkami  let…..

Prohlížím si je, přemýšlím o nich, jsou to jediné, co mi den nabízí. Kolik se jich tu vystřídalo! Kolik generací, kolik tváří, tak od sebe vzdálených, rozdělených časem, vzdálenosti, mořem, povahou….

Jedni nemají ponětí o druhých, tvoří pestrou mozaiku a spojuje je vlastně jen jediné – že byli zde a viděli mě. Všichni jsou ukryti v mé paměti, všichni, jenž přede mně kdy předstoupili, i ten první, vousatý stařec, který mě zaklel do mé nehybnosti, lákavé a děsivé zároveň.

Lákavé tím, že mi umožňuje přežívat dlouhé a dlouhé věky, proplouvat časem, samotná, ojedinělá. Děsivé proto, že se o mě nikdo nedozví, nikdo nepostřehne mou duši, jen tvář.

Nevím, jak mám dát svou existenci najevo. Nevím, jak vypovědět, jak jsou dlouhé ty chvíle plné samoty a prázdna, čekání na cosi, beznaděj a strach z křehkosti stavu, ve kterém se ocitám. Jsem sama se svými myšlenkami a ty myšlenky mě proměňují. Mění se má duše uzavřená do obrazu, duše stále ještě plná pohybu a chuti do života, spoutaná v okovech. A spolu s duší se mění i má tvář. Ne rychle, ale stále, rok od roku, staletí od staletí…..“

Poslední návštěvníci opouštěli obrazárnu. Zvuk kroků se ztrácel s ozvěnou hovorů,  následován stínem, ve kterém se postupně sál utápěl. Po rušném dni přicházel zasloužený klid.

Obrazy a sochy se propadaly do tmy, vitríny se zimničně leskly. Předměty, které ve dne vzbuzovaly úžas a obdiv, nyní osaměle kralovaly sálu, zasunuté do tmy. Starodávná plátna visela na zdech jako spadané listy a torza soch stála uprostřed místností jako olámané, pokřivené stromy.

Průvodce vstoupil do sálu. Bál se jakkoliv narušit panující tmu. Jen zasunul ruku do kapsy pro ruční svítilnu. Po paměti došel do míst, které hledal, pak zdvihl ruku se svítilnou a rozsvítil.

Úzký paprsek světla prořízl tmu a dopadl na stěnu. Průvodce strnul. Obraz, který se proti němu vynořoval ze tmy, nepoznával. Byla na něm zobrazena jakási stařena v černých šatech a bílými, prořídlými vlasy, s obličejem posetým vráskami. Chvíli na ní zíral s němou hrůzou a sledoval, jak pod světlem zase získává barvu a celá tvář mládne, úsměv se stáčí do svého záhadného tvaru, až dosáhne své původní podoby.

Jsem unavený, pomyslel si a přejel si čelo dlaní, měl bych jít spát. Rychle urovnal koberec, pak se ještě jednou podíval na obraz – ten byl stejný jako kdykoliv jindy. Nechápavě zakroutil hlavou a zamířil k východu. Zavřel za sebou a kráčel pryč, zatímco v prázdném sále, ponechán na pospas myšlenkám, se obraz Mony Lisy znovu pomalu měnil do podoby hrozivé stařeny.