Někdy jsem bydlela v botě. Ve staré, měkké sešlapané botě, kde to zajímavě vonělo. Občas si mě vylovil z boty člověk, položil na záda, a sledoval, jak mi srdce napíná  křehkou kůži v rytmu mi-lost, mi-lost. Po polských předcích mi probublávalo tělem a kůží tušení, že v polštině „milošč“ neznamená „smilování“ ale lásku. Někdy, unavená tímhle problémem, jsem se schovala do kukačkových hodin. Tam mě nehledal nikdo. Poddávala jsem se jiným rytmům, bác, bác, bum, bum, někdy jsem vylezla místo kukačky a volala jsem za ní její „kuku, kuku“. Ale to jenom v noci. V noci jsem taky šplhala po závaží, nahoru, dolů, nahoru, dolů, jen v noci, aby mě nikdo neviděl. Jednou mě pozorovala kočka. Seděla na kredenci. Bála jsem se koček. Tahle bušila ocasem do kredence, ale její oči, velké, kulaté, se nepohnuly. Nemžikly, neuhnuly pohledem. Koček jsem se bála i jako rybka v akváriu. Připlouvala jsem k hadičce, odkud vybublával vzduch, otvírala jsem do kulata tlamičku, a za sklem mě bez pohnutí sledovaly velké kulaté kočičí oči.

Časem jsem se naučila dělat všechny ty věci, zřejmě důležité. Odemykat a zamykat dveře a nespat v noci v kapradí. Chodit po chodníku správným způsobem, a ne s jednou nohou na silnici a jen s jednou na chodníku. Porodit dítě. Nakojit je. Vyprat čepičky. Hodně čepiček. Zacházet se zápalkami. Přikrývat si ústa při zívání a kašli. Neplakat a nesmát se, když to nikdo nečeká. Myslím, že jsem se tyhle všechny věci naučila obstojně. Ne výborně, obstojně. Jen někdy, když jsem rovnala večer dětské botičky, koukala jsem, jestli tam není „ta další“. Chtěla jsem se podívat, jestli i její srdce bude vyznávat „milošč, milošč“. Ale v botě byl většinou jen písek, někdy kamínek. Jednou tam spadnul pavouk. Někdy jsem pozorovala kukačkové hodiny, ale respektovala jsem, že tam sáhnout nesmím. „Bydlí asi tam, ta další,“ říkala jsem si, a cítila se spokojená. Naše kočka se někdy tvářila, že zahlédla něco, co jiní vidět nemohou. Ale to kočky občas dělají. Nesla jsem dítě teplou vodou termálního koupaliště do rohu, odkud v bublinkách vyvěrala teplá voda. Stál tam dědek, tlustý, s kapesníkem na hlavě, cípy trčely jak směšné hloupé rohy, nabobtnával těmi teplými bublinkami, dítě otevíralo do kulata pusinku, jak rybí tlamičku, a já jsem cítila zlobu na dědka, který si přivlastnil všechny teplé bublinky. Dodneška ji cítím. Neměla jsem ráda tyhle staré lidi.

Dnes nemám ráda sebe. Přistihuji se v autobuse, že sedím, a přemítám, že teď už přece nemusím nikoho pustit sednout. Že už jsem si věkem vysloužila právo na sezení, zrovna jako ten dědek se domníval, že si věkem přisvojil právo na bublinky. Přemýšlím, jestli není na čase se vrátit zpátky do boty. Přemýšlím, že až si mě občas někdo vytáhne a položí na svou dlaň na záda, jestli srdce bude jen rytmicky tepat „pso-ty slo-ty pso-ty slo-ty“, nebo jestli si vzpomene na dávný rytmus:  „milošč, pane, milošč.“ Asi bych neměla myslet na básně. Ale "té další" ještě jeden vzkaz.

Veřej se neustrne

ty dechem nešetříš

a vržeš, skřípáš

vržeš

v padání    v letu

snažíš se z výšky dosednout

na naznačený křížek

Málokdo začíná

epilogem. Tak bylo nebylo

v oprátce na skobě

uvízl nahý

podám mu ruku

on ožije. Někdy bych chtěla

napsat příběh

o vůních

dětech

čepicích

je pod čepicí

rejdů rejd a ze slepic

je vývar. Někdy je smutek

tak banální

že pes by nevyštěk.

Někdy je zklamání.

Někdy je mastný samotek

a leskne se mu pleš.

Někdy je v zubech písek.

Někdy je někdo samoten

a já pak můžu

říct

my, kteří sedíme

tak pěkně v kruhu

se sesedneme

ať měkce dopadneš