Havran, kočka, komíny…

   Skrz příčné řezy žaluzií vidím nevábný okraj města za nemocnicí. Průmyslová hala a dva komíny: jeden menší lhotákovsky čtverečkovaný a jeden vyšší pruhovaný. Po suché trávě se poflakují havrani a odkudsi možná mňouká kočka, možná jen za x-tou zdí tlumeně křičí urputné novorozeně.

   Havran svým křídlem

   nařízl okna,

   v druhé fází tančil

   nebo se zmítal.

   Mlčel.

   V dálce se snažil

   sbor psů

   o trhaný madrigal.

   Havran tančil výjevy

   ze zašlých dnů.

   V mém těle se

   varhaník

   strachoval.

   Sedím na posteli a po chvíli vchází další pacientka. V obličeji zvednutá opona a na jevišti trápení. Vypadám asi stejně. „Paní K. a paní N., pojďte si na přešetření k primáři.“ Primář s kraťoučkým sestřihem připomíná spíš vyhazovače z baru než lékaře. „No, možná to zvládneme laparoskopicky, ale možná budeme muset klasicky řezat a prohlídnout si i další záležitosti a když tak to vzít všechno, jo?“ Paní N. dostává stejnou zprávu, a tak na pokoji ani moc neoslavujeme. Nálady nám nepřidá několik prohlášení, která musíme podepsat: souhlasíme s tím a s tím, jsme si vědomy těchto rizik…Čím je proti tomu upozornění, že se mi v nemocnici může ztratit mobil nebo peníze a že ZA TO NIKDO NERUČÍ.

   V poledne poslední jídlo. Polévka. Paní N. je velice tichá, mně také není do řeči. Chyba. „Ženušky, změřte si teploty,“ hlásá místní rozhlas. Mobilem mi přicházejí zprávy od přátel, rodiny…Zvláštní, místo aby mi dodaly odvahy a udržely mne pohromadě, tříští mne až od nejnižších bodů  směrem vzhůru.

   „Ženy, připravte se a rozdělte si WC, ano? Abyste se pak nepopraly…“ Další bod programu. Klystýr. Nemocnice má mocný dar, zredukovat člověka na pár základních funkcí.

   Čekání je nesnesitelné. Začíná se stmívat a komíny se rozsvěcejí. Jako by se najednou úplně změnily. Ze suchozemských hlásek na mořské živočichy. Pomalují vstupují do mělkých vod večera.

   Hlavou se mi honí podivné myšlenky. Svévolně šacují kufr prastarých vzpomínek. Vlastně se blíží Mikuláš a já si najednou vybavuji, jak mě v první třídě paní učitelka vybrala, abych hrála v dětském pásmu pro dojaté rodiče. Měla jsem mít papírová křídla a zpívat Lítala si laštovička, lítala… Nakonec jsem byla nemocná a svou roli neodehrála, ale tato zapomenutá písnička se najednou chytila drápkem a co chvíli vylétá z hnízda. Pořád dokola, pořád stejně… Komíny, dva láčkovití polypy, stojí hluboko na dně nočního oceánu a sledují mne červenými zraky.

   Ráno další klystýr, zabandážovat nohy, injekce do břicha. Paní N. má štěstí, jde na řadu přede mnou, takže já si ještě chvíli užiji svého času ztuhlého do bílého atolu. Konečně dostávám poslední injekci. Pokoj se lehounce rozhoupe a už sem kráčí vousatý zřízenec, který mě i s pojízdnou postelí povozí po chodbách nemocnice. Svou práci zvládá zkušeně, žertuje se mnou, abych mu nikam ze zaparkovaného postele neutíkala. Jinak že mě bude honit se svěrací kazajkou!

   Paní N. přivážejí zvadlou jako lilii k dýchacímu přístroji a já čekám, až se na sále všechno umyje a připraví. Kolem se zjevují postavy v zeleném, ale žádná se neusměje, žádná slovo neprohodí. Jsem jen porouchaný stroj před opravou. Lítala si laštovička…

   „Tak ukažte, pojďte si lehnout sem. Nebojte se, tady vám dáme na nohu uzemnění, abyste nám neprobíjela, víte?….Jiřiku, musim tě pochválit, jak jsi šikovnej,“ praví sám sobě zřízenec a doktor jen pokyvuje hlavou: „To víš že jo, Jiřiku…“

   „Paní K., už jste na pokoji!“  Teď jen proklestit si cestu bludně žlutou krajinou narkózy se zvracejícími stromy…Sestry přicházejí a odcházejí jako celníci pro různá území: království infúze, království drenu, spojené státy bolesti – ale tam není tak zle, opiáty se činí, jak mohou. Odhánějí bolest a plnými hrstmi sypou podivně živé sny.

   S paní N. se pospolu a postupně vyhrabáváme ze svých fyzických propastí. Operace proběhla dobře a každý den je nám lépe. Paní N. Poštovní doručovatelka. Nenápadná vlčice. S minimem prostředků dosahuje svého. O nic nežadoní, přesto nestrádá. Noční košili na výměnu jí kupuje její sestra, toaletní papír poskytuji já, stejně jako náhradní spodní prádlo. Její muž zdá se být pitomcem, ale dva pubertální synové k ní mají neobvykle silný vztah. Každý den jí volají, matce ochranitelce. Paní N. si teplotu neměří. Ví, že chce jít brzy domů a nevhodné zprávy teploměru by mohly tento hlavní cíl oddálit.

   Na pokoji nezůstáváme samy. Přibyla dobromyslně obtloustlá paní L. Učitelka na penzi. Pozvali si ji, přestože tu byla před měsícem. Také má strach, ale přesto působí vyrovnaným dojmem. Volá ji lékař a tentokrát přichází opravdu rozechvělá. Bez obalu jí řekl, že její nález je špatný, že jí budou muset odoperovat úplně všechno, na co se dá pomyslet, a potom bude muset docházet na onkologii. Také se dozvídáme, jak se obává narkózy. Její manžel se z ní nedávno neprobudil. Najednou jsou vlastní starosti směšné jako ansámbl maňásků.

   Rozhlížím se oddělením a vidím mladé klokanice s budoucími příliš neklidnými potomky, usoužený střední věk, zaskočené důchodkyně. Na posteli jedoucí k sálu se všem divně lesknou oči. Integrál ženských osudů. A mezi tím kmitají sestry. „Ženušky, změřím vám tlak, tak ukažte ručičku.“

   Komíny střídavě vstupují do oceánu, ráno vylézají na pevninu. Pod oknem černá kočka nese v hubě myš a jde si ji vychutnat pod zaparkované auto. Můj čas se takřka nehýbá.

   Paní N. jde domů. Mne, která poctivě hlásila, co řekla rtuť, si tu doktor ještě pro jistotu nechává. Stará hodná paní L. leží po operaci na posteli jako raněná kosatka a každou chvíli zvrací. Do mojí snídaně. Do mého soucitu.

   Uvolněnou postel zabírá další pacientka. Paní M. Kudrliny po trvalé těsně kolem hlavy, růžová noční košile, veliké brýle, na stolku červená knihovna. Další důchodkyně. Dcera, která ji přivedla, působí znechuceným dojmem. Mám sto chutí jí něco říci. Jenže brzy dceru chápu a mám sto chutí říci něco sama sobě. Paní M. totiž zvučným hlasem všechno komentuje. A co chvíli testuje shovívavost ostatních.  „Paní L., ta se má, ta hned zabere,“ praví růžová košile tak nahlas, až nebohou zmučenou kosatku znovu vzbudí. A kdyby jen to. Ukazuje se, že v košili je navlečen poťouchlý Alzheimer. Vyjde ven z pokoje a nemůže se vrátit. Pořád něco hledá. Do svého bloudění světem průběžně zasvěcuje okolí. Lehne si do postele a tak, jak to vždy bývalo zvykem na odborářských rekreacích, osloví žoviálně spolunocležnice: „Tak co budem dělat, děvčata?“  Pane bože, ne! Já všechno chápu, Alzheimer má velký strach, vím, všechno vím, ale už ne! Já už jsem zdravá! Doktore, nemyslete si, že budu i nadále pravdomluvná.

   Metoda matky vlčice funguje. I já nakonec opouštím tento pokoj, sestry a oddělení, celou tu budovu, kam člověka posílá osud, aby si uvědomil skutečný význam tak často užívaného klišé: že jsme tu opravdu jen na chvilku. Dva komíny suše mlčí. Havrani schůzují asi jinde, černá kočka se kdesi schovává. Ani vlaštovku vidět není… Že se ona nebe země týkala…