Naše auto si pracně razilo cestu čerstvě napadlým sněhem po silnici z jedné strany lemované zídkou, ze druhé dřevěnou ohradou. Slunce už zapadlo za obzor a po jeho světle zbylo jen nejasné poselství barev. Dívala jsem se ven z okna a sledovala mlčenlivou krajinu. Hukot motoru auta do toho ticha působil jaksi neurvale. Panovalo tu zvláštní napětí, jako by všechno utichlo a strnulo v okamžiku našeho příjezdu. Stíny větví stromů ve zlostné křeči byly připraveny se jako jazyk ptakokrysy ovinout kolem našich těl a navždy je pohltit.

  Rodiče ale zřejmě mé pocity nesdíleli, matka se tvářila nadmíru spokojeně a dokonce prohodila něco v tom smyslu, jak je zdejší krajina romantická a že si sem s otcem během našeho pobytu budou muset vyjít na procházku jen za svitu luny. Byl to vlastně jejich nápad strávit Vánoce na klidném místě, otec si potřeboval pořádně odpočinout, protože ho poslední dobou jeho práce v bance velmi zmáhala, a matku zase lákala vidina toho, že celý týden nebude muset vařit. Malý hotel uprostřed lesů a pastvin, daleko od civilizace, byl proto k tomuto účelu jako stvořený. Já naopak chtěla Vánoce strávit doma, ve víru velkoměsta, a ze všeho nejvíc mě tížilo, že jsem musela odmítnout pozvání na novoroční párty.

  To už se konečně odkudsi vynořil hotel Grillpazer, do kterého jsme měli namířeno. Zdálky působil přívětivě, rozsvícená okna prosvítala houstnoucí tmou a já měla po dlouhé době opět pocit, že vidím něco skutečného a hmotného. Hotel stál v údolí a ze tří stran ho obklopovalo velké zamrzlé jezero, ze kterého vítr odvál poprašek sněhu a lesklo se teď v měsíční záři jako zrcadlo.

  O hodinu později už celá naše rodina seděla v jídelně hotelu u večeře. Sešlo se tu asi třicet dalších lidí, ale nikdo z nich mého věku. Z okna u našeho stolu byl krásný výhled na jezero. Celá jeho plocha teď byla přikryta nízkou bílou mlhou, která se v mírném vánku převalovala ze strany na stranu. Pak jsem si něčeho všimla. Jako by se na jezeře cosi hýbalo. Byl to člověk. Pohyboval se velmi rychle, až za ním zůstávaly tmavé rýhy rozvířené mlhy. Nejdřív z jedné strany jezera na druhou a zase zpátky, pak začal opisovat velké kruhy na ledové ploše.

  „Podívejte, na tom jezeře někdo bruslí!“ Vyhrkla jsem a nadšeně ukazovala prstem před sebe.

  Matka odsunula prázdný talíř ke kraji stolu a předstírala, že se dívá ven z okna, místo toho ale jen zavadila pohledem o okenní rám. „Nikdo tam není.“ Dostalo se mi strohé odpovědi. Pak mi s otcem oznámili, že si jdou k baru dát drink.

  Rozhodla jsem se uchýlit do haly podobné velkému obývacímu pokoji. Byl tam krb, několik křesel a v jednom rohu vánoční stromek. Bylo mi smutno, nebyl tam nikdo, s kým bych si mohla povídat, dokonce tu ani nebyla žádná šance, že poznám nové přátele. Vlastně.. Co ten chlapec, kterého jsem viděla bruslit na jezeře? Proč vlastně nepřišel na večeři? Možná je to syn majitelů hotelu.. Pak jsem si sedla do jednoho z křesel a začetla se do knihy.

  „Už zase bruslí,“ řekl najednou kdosi spíše sám pro sebe. Až teď jsem si všimla nějakého muže v obnošeném kabátě stojícího u okna.

  „Taky ho vidíte?“ Zpozorněla jsem. „Kdo je to? Znáte ho?“

  Pomalu se ke mně otočil. Z výrazu jeho tváře mě až zamrazilo. Ne proto, že by vyzařoval hněv, nenávist, ne proto, že by z něj šel strach. Ta tvář byla tak bolestně prázdná. Jako výraz člověka, který nedokáže milovat, ale ani nenávidět. Výraz člověka, který se dávno zapomněl smát a zapomněl, co je to touha a jak chutná zklamání. Jako někdo, komu už všechno vzali. Všechno, kromě vlastního stínu, který s sebou vleče tělo jako zbytečnou přítěž, aby to nakonec nedotáhl dál, než na začátek cesty.

  Na malou chvíli na mě ulpěl pohled jeho modrých očí, málem ztracených ve vráskách obličeje a šedi vousů a vlasů. Pak se odvrátil a bez jediného slova odešel.

  Přešla jsem k oknu, kde ještě před chvílí stál. Měsíc teď svítil tolik, že bylo venku světlo jako ve dne. Chlapec, který mohl být přibližně mého věku, dál nerušeně kroužil po jezeře. Zastavil se a podíval se do okna, ve kterém jsem stála. Ale to bylo možná jen zdání. Pak měsíc zakryl mrak a všechno, co se odehrávalo za oknem, se utopilo ve tmě.

  Znovu jsem se posadila do křesla a pokračovala ve čtení. Po chvíli jsem ale zjistila, že se moje oči pořád zastavují v jednom místě rozečtené knihy. Nemohla jsem se soustředit. Bylo tu něco divného a cosi mě nutilo neustále na to myslet. Nejdřív ta podivná příroda, pak chlapec bruslící na jezeře a ten zvláštní starý muž..

  Přišli za mnou rodiče, aby mi řekli, že jdou spát a že bych měla udělat to samé, protože je už pozdě. Odpověděla jsem, že si budu ještě chvíli číst. Když odešli, napůl nevědomě jsem si navlékla kabát, nazula boty a prošla vstupními dveřmi hotelu do zahrady. Došla jsem až k jezeru. A pak jsem ho uviděla. Byl celý v bílém, světlé vlasy dlouhé po ramena mu vlály ve větru a měsíc na nich vytvářel stříbrné odlesky. A najednou stál přede mnou a říkal: „Podej mi ruku..“ Podala jsem mu ji. Všechno se začalo točit, připadalo mi, jako bych nic nevážila, hvězdy na temně modré obloze zářily a jejich světlo se zrcadlilo na jezeře, pod mýma nohama, které se ledu snad ani nedotýkaly. Smála jsem se a byla jsem šťastná, jako nikdy předtím.

  Ozval se zvuk praskání ledu a najednou všechno zmizelo. Hvězdy, měsíc, ruka, které jsem se ještě před chvílí držela. Stála jsem úplně sama uprostřed jezera, v botách ledová voda a kolem několik podlouhlých trhlin. Chtěla jsem běžet pryč, ale ten zvuk se ozval znovu a do každého milimetru mého těla jako by se najednou zabodl ostrý nůž. Chtěla jsem vykřiknout, ale z hrdla se mi nevydrala ani hláska. Celý prostor se slil do tří barev. Zelená, modrá, bílá. Bílé začalo přibývat, až mě zcela oslnila.

  Kola našeho auta se drží stopy vyjeté ve sněhu. Úzká cesta vede podél pastviny a z druhé strany ji lemuje zídka. Poslední paprsky slunce vytvářejí na zemi znetvořené stíny stromů, které se jako vlasy Siervy Marii snaží ovinout kolem mého těla a stáhnout jej tam dolů. Ještě minulý rok mi tahle krajina připadala romantická. Teď mi nahání hrůzu. Výmluvné ticho strnulé v křeči pohlcuje nebe i zem, prodírá se do bundy, skrz svetr, drásá kůži, vsakuje se pod ní, hluboko do těla, až k osrdí.

  Připadá mi jako spása, když se před námi objeví hotel Grillpazer a můžu se uchýlit do jeho tepla. Podívám se z okna na jezero, hvězdy se odrážejí na ledové ploše. S manželem se usadíme k prostřenému stolu a mihotavé světlo svic roztančí dva stíny. Dívka a chlapec se drží za ruce a na svých bruslích za zvuku neslyšné hudby ladně spojují hvězdy v souhvězdí.

anaon, léta páně 2004