Jednoho pátečního rána zazvonil na mém stolku mobil. Nechápavě jsem se na něj podívala(kdo může co po mně chtít v pátek ráno)a pak jsem se rozhodla ho zvednout. Ozval se milý ženský hlas a sdělil mi, že má pro mne na sobotu brigádu.
Zajásala jsem... Konečně zasse vydělám nějaké penízky a získám pocit, že se zuzšlechťuju také něčím jiným než věčným učením.
V sobotu ráno, i když bytostně nesnáším ranní vstávání(myšleno jakékoliv do 12:00), jsem po zazvonění třech budíků probrala. S pracovním oblečením a svačinkou v batůžku jsem vyrazila ke svému pracovišti. Přesně v 7:00 jsem obdržela hadr, kyblík a náplň své práce - umýt co nejvíce oken. S velkým elánem a obrovským nasazením(MÁ okna budou NEJČISTĚJÍ)jsem se dala do práce. Postupem doby mne opouštěl elán i nasazení(šmouha neviditelná z padesáti metrů není šmouha. Úderem třetí hodiny odpolední jsem se sbalila a vyrazila domů.. Radovala jsem se, jak jsem hi hezky vydělala... Po cestě mne začala zmáhat únava, takže po příjezdu domu jsem se tak akorát vykoupala, vyprala špinavé věci, najedla se a usla spravedlivým spánkem pracujících.
Večer jsem se probudila. Zdálo se mi, že v mé hlavě buší tisíc kovadlinek a krkem mi kdosi protáhl ostnatý drát. Pak jsem se probrala pořádně a došlo mi, cože se to vlastně děje. Vrátilo se mi mé nachlazení,ze kterého jsem se léčila celý minulý týden....
A pakže práce šlechtí člověka.