Takový je svět

 

A pak v bezhlavé tmě se zmítáš

a voláš: „Ne!“, ale všichni kolem

- divoká zvířata i jmění otce farářova

jakoby věděla, že nadešel čas.

Čas věčné pýchy, rozložitosti a zatracena,

proč vzpomínat na nenavratitelné okamžiky,

vždyť přijdou nové, ne-li lepší než takové.

Jaké se nestaly.

Nehledej cíle, nehledej cesty, nenajdeš-li,

budeš trpět – jak nadarmo.

Proč?

Proč nacházet slunce

opěvované,

jehož stín je tak vzdálený, vzdálený...

A palčivý.

Křídla se vznesou do povětří

a ucítí pach – pach něžnosti, říkajíc nám:

„Právě to, v co věříme, pohltí prach.“

Prach.

Jen prach a rosa neduživá v lístku.

Okvětním,

jenž se nestal skutečným.

Natolik, aby šel do ruky vzít.

A ohmatat.

Znatelná mlha ví,

což jasné to není?

Všechno...

Všechny útrapy a strasti

se slili v jedno

- se štěstím a láskou.

Nepravdivou.

Nevolej do světa!

Dvojitou šlápotu

ve sněhu

stejně neuděláš.

Mlč – ty to víš.