Měsíce hledám správný směr,
stavím si přístav v oblacích,
rozplétám nitky dávných hříchů,
tiše se kaju v jejich stínu.
Po stezkách bláznů klopýtám,
co vést by měly z pekla.
Abych se měla odkud zvednout,
ploužím se po dně plném špíny.
Cesta je zlá, drásá mi duši do krve,
chybí mi síly, zbývá naděje.
Poslepu hledám tvoji dlaň.
Stojíš a mlčíš, prý zkoušíš lásku.
A místo tebe anděl strážný
mi svoje něžné ruce podá,
pohladí křídly, pevně mě sevře v náručí
a šeptá slůvka útěchy.
Však k čemu jsou mi andělé,
když ďáblu upsala jsem duši?
Potoky slz a tichá objetí
se snaží změnit osud.
Věřím ti každé slovo,
každý z těch slibů, které konejší.
Pak už jen víra v dobré konce
mě drží nad vodou.
Když najdu sebe sama
a každý dílek zapadá,
vyrveš mi srdce z těla.