Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 22.12.
Šimon
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Poznámky k Bankéři anarchistovi
Autor: zemlbaba () - publikováno 1.5.2001 (15:49:03)
Poznámky k Bankéři anarchistovy

Napsáno pro první číslo časopisu Pro-test (které nevyšlo).

Život po smrti
Pessoa se narodil v roce 1888 v severní Africe, ale vzdělával se ve své zemi, které svým způsobem své dílo věnoval. Je jedním z největších spisovatelů nejen Portugalska ale i Evropy dvacátého století. Jeho život je pro nás poněkud tajemný, přestože máme k dispozici mnoho fragmentů a dokumentů, přesto, že můžeme říci o něm téměř vše, takřka neznáme souvislosti a pozadí na kterém se Pessoův tragický život odehrával. A odehrával se z nemnoha dochovaných dopisů dramaticky. Tento intelektuál a esoterik, filosof, astrolog, teoretik, gnostický křesťan se nám rozštěpil do asi 72 osobností, které vytvořil a dal jim životy a psychologie, charaktery a zejména dílo. Nejprve se tvrdilo že onen záhadný Alvaro de Campos, či Alberto Caeiro jsou po Camoesovi nejvědšímy básníky, které Portugalsko mělo, že nastává velká obroda portugalského básnictví. Později se přiznal autor těchto postav Fernando Pessoa a přidal mnoho dalších jmen. Tyto heteronyma jsou téměř dokonale napsána, opravdu mají každý svůj charakteristický postoj k básni, a k životu. Snad třetí největší spisovatel, ale nyní již prosaik, kterého Pessoa vytvořil se jmenuje Bernardo Soares a je velice podobný našemu Kafkovy. Jeho nevydaná a nikdy nedokončená Kniha Neklidu, vyšla až v roce 1982 a byla jedna z prvních, která započala souborné vydávání Pessoova díla. Tato kniha (či spíše její fragmenty), která se spolu s mnoha dalšími díly našla v truhle, kam Pessoa své poznámky týkající se čehokoli a psané na jakýkoli cár papíru, ukládal. Souborné vydávání textů je také znemožněno tím, že jsou psané téměř nečitelným rukopisem a tak týmy luštitelů dnes přepisují jeho bezpochyby geniální dílo do srozumitelné podoby.
Pessoa byl na sklonku svého života tak zasažený svou prací a svým chmurem, který padá zejména na dílo B. Soarese, že kouřil kolem osmdesáti cigaret denně. K Soaresovy se také nejvíce připodobňuje. V dopise jednomu svému příteli píše, že Soares je mu ze všech jeho heteronym nejbližší. "Jsem to já, bez mé soudnosti a citovosti." Dekadentní ráz této knihy můžeme chápat podobně jako Kafkovo dílo. Kafka je Soaresovy opravdu podobný a do jisté míry to můžeme použít jako pilíř k obhajobě Pessoovy geniality vytvořit osobnost, která by skutečně mohla žít. Kafka je bankovní úředník, stejně jako Soares, má psychické problémy a cítí se odcizen, je také jedincem v davu. Řeší čistě existenční problémy spjaté s nejzákladnějšími otázkami svého bytí a specializuje se jaksi na věci nadlidské. Dílo, kterým se bude zabývat tento článek se jmenuje Bankéř anarchista.

Styčné body heteronymyty
Slunce pomalu zapadá za mraky, oceán se utišuje a my se ocitáme na pokraji tajuplné noci. Lisabon, ale stále ještě žije, lidé chodí po ulicích v noblesních šatech z třicátých let, rozsvěcují se první elektrická světla v domech, služebné spěchají domů, aby ještě stačily uvařit večeře pro své muže. Ruch ulice ale neutichá, potkávají se tam obyčejní lidé, intelektuálové, či politici. V kavárně blízko Zlatnické ulice právě hovoří dva pánové. Dalo by se říci že se skoro ani nemají o čem bavit, když tu...
...když tu se z čista jasna rozhovoří a Fernando Pessoa nám začne jejich slova tlumočit. Příběh nezačíná tak vlezle, vlastně ani nezačíná, a ani to dost možná není příběh. Bankéř anarchista je podivuhodná kniha, která je důležitým fragmentem Pessoova literárního díla. Tato "intelektuální" povídka vyšla již za Pessoova života pod jeho vlastním jménem v časopise Contemporânea. Takže jindy odměřený Pessoa si tohoto dílka pravděpodobně dost cenil. Po jejím přečtení bych řekl, že k tomu neměl důvod filosofický, ale prozaičtější. Text který svým obsahem čtenáře téměř zahlcuje, je totiž mimo jiné zajímavý právě tím, že je to povídka, tedy že autor zvolil právě povídkovou normu. Mohl použít teoretický essay, ve kterém by tuto teorii anarchismu popsal a kterým by okouzlil některou tehdejší avantgardu, ale o to mu tedy zřejmě nešlo. Přesto, že mnoho lidí vidí zejména po přečtení knížky jeho tendenci "Vtělovat teorie teoretikům", myslím že je to možná v jistém smyslu polovičaté. Bankéř totiž o sobě sám tvrdí, že je nejen teoretikem, ale i praktikem anarchismu a že je lepší než anarchističtí atentátníci. Myslím, že v tom mu můžu dát za pravdu, jelikož svou teorii obhajuje praktickými činy. O teoretika jde tedy jen napůl. Také myslím že důvod napsání Bankéře anarchisty nebyl poukázat na dokonalou tezi, jak už jsem napsal dříve.
Nejde tu tedy o teorii teoretika, ale o něco jiného, o jakousi jinou cestu, či jiný cíl cesty. Myslím, že Pessoa se snažil ve svých dílech sbírat střípky těch našich poněkud nenaplněných životů. Všimněme si že v této povídce, v tomto opět poněkud zvláštním textu chybí něco, co autora prostě donutilo dopilovat jej k dokonalosti. Vytvářel autory a dával jim vlastnosti, podoby a životy. V Bankéři se snažil poodhalit opět nějakou duši člověka. To co byl Bernard Soares v Knize neklidu je pravým opakem toho, kdo je Bankéř anarchista. Abych to upřesnil hlavní témata Knihy neklidu od Bernarda Soarese je založena na prvku iraciálnosti a imaginace, naopak v Anarchistovy jsou to věci zcela racionální a logické. V životě bankéře anarchisty chybí jakýsi prvek něčeho neopodstatněného, tedy toho o čem je Pessoovo nejrozsáhlejší prozaické dílo.
Nyní ale konečně postupně k příběhu samému. Bankéř se setkává, v jedné lisabonské kavárničce se svým přítelem, který jej požádá, zda by mu nemohl vysvětlit jeho přístup k anarchismu. Před časem jej totiž slyšel říkat, že je on sám anarchista a jeho společníkovy se zdá zcela nepochopitelné, jak bankéř může být anarchistou. Vyprávění je takovou docela individuálně pojatou teorií i praxí anarchismu. Tato teorie se zdá, na první pohled být zcela nezpochybnitelná, díky hutnosti, a logičnosti celé záležitosti.
Náš, tehdy ještě ne bankéř, začínal jako mladý dělník. Pobouřený sociálními nerovnostmi hledal nějaké řešení a nalezl anarchismus. Vytvořil se svými vrstevníky skupinu, která měla za cíl zrušení takzvaných sociálních fikcí, tedy statků a hodnot člověku nepřirozených. V té skupině vytvářeli vhodnou teorii, praktická uplatnění a nástup anarchie. Už v první fázi přišly na to, že cestou revoluce to nejde, jelikož se to příčí anarchistickému pojetí světa, omezuje přirozenost člověka. Bankéř přemýšlí nad myšlenkou agitace, která má v sobě prvek solidarity, což je také sociální fikce. Nejpřirozenější (nebo snad nejjednodušší) je přeci sobectví. Ovšem v té chvíli vystupuje na pořad dne nerovnost v anarchistické skupině jako takové a vytvářejí se jemné diskriminační hierarchie (například už v chůzy dvou přátel, kdy jeden přemlouvá druhého, aby jej doprovodil), což by později jistě vedlo k rozšíření těchto forem třídní tyranie. V této chvíli přichází náš Bankéř na to, že každý člen jejich skupiny musí jít od této chvíle samostatně, ale sloužit jednomu konkrétnímu cíly, aby byla tato hierarchie překonána. Prvním úkolem anarchisty je zbavení sám sebe nejtíživější sociální nepřirozenosti, tedy peněz. Opět vyvstává otázka jakým způsobem se k tomuto problému postavit a jelikož je odpověď dost na snadě bankéř ji jednoduše využije. Zbavení se tíživého pocitu sociální fikce, tedy zbohatnutí a to všemi možnými formami. Podvod u sociální fikce nehraje žádnou roli, jelikož je to spíše přirozené než peníze samotné. Bankéř v tomto případu zvítězil, udělal co mohl. Zbavil sociálních fikcí jednoho člověka, na kterého měl vliv. V podstatě je tu myšlenka, že aby byl svět lepší musí každý začít sám u sebe.
To, že si zvolil za hrdinu povídky opět obyčejného úředníka, není bez zajímavosti. Jako by znovu stvořil jiného Bernarda Soarese a dal jeho životu jiný děj. Děj, který se odehrává v podobném postavení s jinou duší. Z toho jasně plyne, že Pessoa se ve svých různých dílech ani nesnaží, mít pravdu absolutní, nýbrž přemýšlet o nějaké myšlence. Nebo spíše dát nám nějaký podnět k přemýšlení. Je také do jisté míry zajímavé, že nechává svého bankéře o věcech široce diskutovat. Snad to ale ani není diskuse, jelikož nemá protivníka. Bankéř se stává jakýmsi diktátorem, v jiném slova smyslu. Rozhovor v kavárně je opět intelektuálsky vytvořené prostředí, Pessoova statického dramatu, jaké jsme mohly číst v českém výboru Za noci našeho bytí. Není to ovšem statické drama docela, protože nepostrádá zápletku. Zápletku ale řeší jen jeden - bankéř a tak to není klasická zápletka a tudíž to je statické drama, i když ne tak duchovní jako Námořník (dramatická hra z výše zmíněného výboru). Bankéř anarchista končí logickým patosem, který je podobný hrůze v hře o Námořníkovy.

Patos intelektu
Jak už jsem řekl, Pessoa nám předkládá k diskusi téma. Nebýt několika nesprávných úvah a omylů a paradoxů, možná že i já, dnes bych byl anarchistou nové doby. Celým vypravováním se line nit jemného nesouhlasu s drobnostmi, které postupně ve svém významu vzrůstají. Také celé vypravování končí, už na první pohled docela paradoxně a to tím, že bankéř "je" anarchistou, protože dokáže zcela chladně a bez emocí zdůvodnit celé své počínání. A to i takové, které je v rozporu s jeho teorií. Přesto je zdůvodněno a jako takové je správné. Totiž už na první pohled nesprávné jednání je vlastně paradoxně vysvětleno jako, logický důsledek toho, co předešlo. Nu co tedy Bankéři vytknout? Musíme vytýkat samy, k tomu nás autor donutil už tím prostým faktem, že osobě posluchače nadal schopnost argumentace na zcela nesprávné úvahy.
Ve svém vypravování se bankéř dostane k otázce sociálních fikcí a nepřirozenosti, kterou z nich udělá. Myslím že to je v rámci možností správné a dalo by se s tím souhlasit, nebýt jediného. Bankéř mluví o dvou typech sociálních nespravedlnosti. Je nespravedlnost přirozená (tedy tloušťka, výška, krása atp.) a nepřirozená (společenské postavení, peníze, bůh). Už s tím by mnozí mohly nesouhlasit. Ale Pessoa nás možná i přinutí, že se nad tím jen trochu zamyslíme. Já sám jsem si uvažoval takto. Rodinu v naší společnosti můžeme dělit na dva druhy. Jednak je rodina vytvořena se společnou láskou dvou lidí, anebo touhou po zisku. Potom docházíme k tomu, že instituce rodiny je nepotřebná a tudíž se nám systém zjednodušuje. (Neberu nyní v úvahu roli státu, jako přispěvovatele na produkování nových občanů, jelikož anarchismus zavrhuje pojem stát.) Podobné ospravedlnění bankéřovy myšlenky najdeme i v případu boha. Takže jsme došly k názoru, že v tomto ohledu má bankéř plnou pravdu.
Bankéř, jak už jsem napsal v mládí toužil po svobodné, přirozené společnosti zbavené sociálních fikcí. A už v tom spatřuji základní rozpor a chybu této utopie obecně. Bankéř říká, že chce přirozenou společnost. Jestliže jeho chladná úvaha zapomněla na fakt, že přirozená lidská společnost vždy měla, má a míti bude své vůdce, je základní kámen úrazu. To jakým způsobem náš anarchista bojoval proti diskriminaci v oné anarchistické skupině, je otázkou. Já osobně se domnívám, že anarchista měl spíše než útěku od společenství (jak bych nazval práci pro jeden cíl odděleně, tak aby bylo zamezeno útlaku), použít techniku sebezapření, která je člověku mnohem vlastnější a přirozenější. Přirozená a svobodná společnost totiž nikdy nemůže být bez přirozeného pudu lidského ega, které se vyvyšuje nad ostatní. To je přirozené a lidské. Pokud by ale tuto myšlenku připustil, popřel by anarchismus v jeho základu a tak jako každý jiný vůdce zastřel tuto okolnost řečí o svobodné společnosti a jejích výhodách. Řekl bych že to je cílem, ke kterému Pessoa ve svém životě důsledně směřoval - k humoru života samého. Přiznávám, je to humor obtížně pochopitelný, až absurdně paradoxní, ale je nanejvýš krásné spatřovat v těchto paradoxech sebe odkrytého. A to je další cíl snažení snad každého umělce, poodhalit lidskou duši. Podívejme se tedy na to, co napsal v Knize Neklidu od Bernarda Soarese "Člověk by neměl mít možnost vidět svou vlastní tvář. Není nic strašnějšího. ...Pouze v hladině řek a jezer mohl svůj obličej spatřit. A i postoj, který k tomu musel zaujmout, byl symbolický. musel se sklonit, snížit se, aby spáchal tu hanebnost a viděl se. Tvůrce zrcadla otrávil lidskou duši."
Pessoa svůj humor také nepatrně skryl za onu školometskost, která je místy až přehnaná a zabíjí pointu celé věci.

Klid v duši
Můžeme se dále přít o to, zda solidarita je, či není sociální fikcí člověka. Došel jsem k závěru že pravděpodobně ano, ale v naší společnosti byla vytvořena jako prostředek k něčemu, co nám pomáhá i co nás hubí (definování tohoto nechám na jiných). Ten, kdo nám něco dá, to dělá jen proto, že mu to umožňuje sociální fikce jeho společenského postavení. To ale najdeme v přírodě také - symbiózu a respekt u některých zvířat - a co je člověk jiného než zvíře. Znovu budu, spíše pro zajímavost a jako ukázku) citovat z autorovy Knihy neklidu: "Člověka už definovaly mnozí, a to mnohokráte v protikladu k zvířeti. Proto je v těchto definicích častá fráze "člověk je ... zvíře ..." a předtím předchází nějaké přídavné jméno, nebo "člověk je zvíře, které..." a následující určení. "Člověk je nemocné zvíře," řekl Rousseau, a zčásti je to pravda. "Člověk je rozumné zvíře," říká církev, a zčásti je to pravda. "Člověk je zvíře, které používá nástroje," říká Carlye, a zčásti je to pravda. Avšak tyto a podobné definice jsou vždy nedokonalé a okrajové. A důvod je velice prostý: není snadné odlišit člověka od zvířete, neexistuje pro to spolehlivé měřítko. Lidské životy probíhají v téže niterné nevědomosti jako životy zvířat. Tytéž hluboké zákony, které zvenčí řídí instinkty zvířat, řídí rovněž zvenčí inteligenci člověka, která jako by nebyla víc než nějaký utvářející se instinkt, stejně nevědomý jako každý instinkt, a méně dokonalý, protože ještě není zcela utvořen."
Přesto že to napsal Bernardo Soares, platí to všeobecně a tím více u výjimky bankéře. Zjistíme jaký je Bankéř anarchista člověk, a jakou sílu v sobě nalezl, aby se s životem vypořádal. A je to síla větší než mají mnozí z nás. Přesto, že podle mne nemá pravdu, tak kdyby žil a já ho znal, tak bych mu musel složil velikou poklonu. A to je vlastně závěr života, octnout se před někým a moci říct mu žils jak uměl, ale žils podle své pravdy a udělal jsi vše co jsi mohl, aby se tu všichni měly lépe. Velikost člověka totiž opravdu nepramení z jeho žití, ale míry odpuštění.


Poznámky k tomuto příspěvku
Mister NS. (Občasný) - 23.11.2022 > Jo, toto asi bola doba na Toteme
Doporučil 
<reagovat 
Mister NS. (Občasný) - 23.11.2022 >
Body: 4
<reagovat 
HACKMAN (Občasný) - 7.5.2001 > Jak je příjemné číst o takovém člověku a k tomu tak dobře napsané úvaze. Víc to komentovat nechci, zvláště, když Lisabon a Portugalsko trochu znám a autora také. Vřele doporučuji dalším.
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + tři ? 

  
  Napsat autorovi ()   Nepublikovat mimo Totem.cz  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter