Vydání desáté řadové desky skupiny Paradise Lost si zaslouží pozornost přinejmenším stejně jako si citelně skomírající rubrika Hudba zaslouží oživení recenzí. Skupina, která se podílela na vytvoření a rozvoji nového směru v tvrdé hudbě zvaného gotický rock, pojmenovala své nové album eponymně, tedy Paradise Lost. Název jubilejní desky odkazuje k debutu, který nesl jméno Lost Paradise. Album bylo dychtivě očekáno už proto, že zpěvák Nick Holmes v rozhovorech sliboval návrat ke stylu, v jakém kapela komponovala skladby na desce Draconian Times, považované za její tvůrčí vrchol. Po poněkud nešťastném experimentu s elektronickou hudbou, dovedeném ke krajnosti na albu Host, se Paradise Lost pomalu vracejí zpátky k původním postupům a především zvuku. Projevilo se to zřetelně už na posledních dvou albech, která jsou ovšem stále na hony vzdálená hudbě, jejíž klasiky se Paradise Lost stali. Desátá deska má být právě oním slibovaným navázáním na kořeny, spojené mimo jiné i s odvržením automatického bubeníka a přijetím bubeníka z masa a kostí.

Album Paradise Lost obsahuje dvanáct skladeb středně dlouhé minutáže, a je nutno říci, že ani jedna z nich není slabá, natožpak aby byla vycpávkou, kterými mají některé kapely ve zvyku doplňovat svá alba. Grafiku na přebalu alba a uvnitř bookletu je možno bez váhání označit za klasiku Paradise Lost. Co posluchače příjemně překvapí hned na začátku, je výborný zvuk, postrádající dojem syntetičnosti posledních několika desek. Lze to jistě připočíst přirozeným bicím a šetrnosti ve využívání efektů. Hlavní slovo opět dostaly syté kytary, klávesy však zůstávají dále výraznou složkou hudby - jsou jenom přesunuty více do pozadí a spíše podbarvují strunné nástroje. V některých skladbách už tradičně zazní i akustické kytary. Dynamika basové linky je narozdíl od posledního alba Symbol of Life sladěná s ostatními složkami hudby a zbytečně je nepřečnívá. O hlasovém projevu Nicka Holmese se snad nedá říci nic jiného, než že si stále udržuje vysokou úroveň a bohatý rejstřík odstínů.

Materiál na Paradise Lost je pestrý - najdeme zde stylové ohlasy celého období působení skupiny (přirozeně kromě dřevních počátků), které jsou umně aktualizovány ve skladbách v souladu s hudebním vývojem Paradise Lost v posledních letech. Nenajdeme tu však například delší úseky sestávající z osmin tlumených akordů, které byly v některých obdobích jedním ze základních stavebních kamenů hudby Paradise Lost. V kombinaci se změnou ve zvuku můžeme album skutečně považovat za pokračovatele tradice, která byla přerušena po One Second. Co se obecně týče stavby písní, z mého pohledu je charakteristické pro album Paradise Lost to, že zatímco nástupy tvrdších pasáží jsou poměrně předpovídatelné a nepříliš invenční, přechody v opačném směru jsou většinou překvapivé a téměř vždy neobyčejně působivé. Střídání nálad ve skladbě je ještě umocněno klouzavou zpěvovou linkou, k níž často vytváří zajímavý kontrast basový podklad.

Nedílnou a také důležitou součástí populární hudby je text, ač znám mnoho takových, kteří by se mnou nesouhlasili. V tomto směru zůstávají Paradise Lost věrni jedné linii od počátku své tvorby. Prostoupeny všudypřítomnou melancholií, občas pouze přehlušenou potlačovaným vztekem, věnují se především záporným pocitům, které život v lidech vyvolává. Nick Holmes povahu své tvorby vysvětluje tím, že existenciální rozpačitost v životě značně převyšuje optimistické chvíle. Na novém albu lze možná vysledovat určitý posun k abstraktnosti a obecnosti. Zajímavým rysem je variace na úseky, týkající se jediného slova, které je nahrazeno slovem podobně znějícím, měnícím či pozměňujícím význam výpovědi, přičemž se rozehrává jemná síť vztahů mezi oběma variantami úseku. Technika to není nijak nová, ale Paradise Lost ji využívají poměrně často a ku prospěchu věci. Obecně řečeno, máme co do činění s kvalitními texty, které nepřekračují rámec žánru.

Pro čtenáře, který album ještě neslyšel, by jistě bylo málo přínosné popisovat jednotlivé skladby, a proto se omezím na zmínku o svých favoritech (výběr je ovšem nesnadný). První z nich je Grey, na níž se hodí výše uvedený popis - nálady se střídají tak, že se posluchač nemůže nudit. Počáteční napětí s přídechem zoufalství se ve střední části uvolní a změní se v melancholii. Kontrast je podpořen mírným zkreslením zpěvu na začátku a několikanásobné atmosférické ozvěny při přechodu do bridge. Jako další mohu zmínit Laws of Cause, kde vynikají obzvláště akustické pasáže slok. Díky vynalézavé harmonii v nich a značně povedenému textu se skladba stala jednou z mých nejoblíbenějších. Trochu podobná je píseň Accept the Pain, opatřená opět vkusným textem. Skladba však působí  naléhavěji a druhá sloka je oproti Laws of Cause vystupňována kytarovými vstupy. Zastřený motiv v pozadí slok účinně napomáhá utvářet atmosféru. Hned za ní následuje Shine. V úvodu jsou použity smyčcové nástroje (ty se objevují v písničce na více místech) a houpavá akustická kytara, steně jako v předrefrénu, který je od sloky výrazně oddělen harmonicky a výrazem zpěvu. Střední části jsou pak hutné a působí plynoucím dojmem, navíc jsou zdůrazněny hlasovým projevem. Album uzavírá sklavba Shine Over the Madness, která je celkem typicky jeho "nejgotičtější" písní a v některých ohledech silně odkazuje k těžkému stylu desky Shades of God.

Na závěr zbývá album Paradise Lost doporučit ke koupi ( - a ne k přepálení). Kdo má Paradise Lost rád, určitě nebude litovat. Desku totiž považuji za jednu z nejsilnějších z jejich celé tvorby, a už dlouho jsem neposlouchal novou hudbu s takovým požitkem, jako je tomu v tomto případě. Doufejme, že se Paradise Lost nadobro vrátili ke kořenům stylu, který kdysi definovali a dlouho ztělesňovali.