Nastrouhaná jablka už začala trochu tmavnout, když jsem konečně rozválela listové těsto. To je vždycky závod s časem, když člověk chce najednou namáčet rozinky, najednou válet a najednou těm jablkům vykrájet jádřince. Mám to napětí ráda, někdy si to záměrně stěžuju tím, že ještě předhřívám plech a pustím si televizi, aby toho bylo hodně co dělat naráz a byla jsem celá horce ulítaná.

Když zavinuju štrúdl, vždycky mi připadne, jako bych měla v ruce muže. Ten jeho úd, když ještě docela nestojí, ale už se v něm skoro cítí  všechna ta sladkost a hořkost. A na to já si ráda sahám, i když jim to přitom nikdy neřeknu – to by se v té chvíli předehry nehodilo, a oni jsou většinou už celí zaměření na ten akt, co přijde potom, a nemají vůbec chuť žertovat.

A tak jsem dala štrúdl péct a snažila jsem se vyhnat z hlavy ty myšlenky o mužských, a vtom zazvonil telefon. A v něm Bohdanka, celá rozechvělá a k tomu i trochu uplakaná. Bohdanka je moje kamarádka, ještě ze základní školy. Ona je intelektuálka. Taky je umělkyně a feministka a většina jejích problémů pramení z toho. Ona to totiž těm chlapům říká, když s nimi sedí na víně v kostkované sukni a černých kozačkách, co mají podpatky tak akorát, aby to dělalo dlouhou nohu, ale přitom zase ne moc, aby to nebyla prostituce. A ona jim tedy dlouze pohlédne do očí a pak řekne, že je feministka, a říká to takovým vyzývavým tónem, aby byla jasné, že se zadarmo nikomu nedá a že s ní je partnerství o partnerství a ne o štrúdlu. Ale oni to většinou neposlouchají, protože se jí dívají na prsa. Bohdanka má od přírody naděleno, že je to až problém, s takovým poprsím tu feministku ustát. Ale zase má hlas jako zvon a pichlavě černé oči, takže tím se to trochu vyrovnává.

„Včera tu byl Sáva Hejduk s celou partou a pilo se a já jsem trochu zpívala a co myslíš, on tady pak zůstal, ale už je pryč,“ vyhrkla na mě Bohdanka. Ona se nikdy nezdržuje s pozdravem a společenským jaksemám.

„…a…jaký to bylo?“ vydechla jsem, protože já se vždycky ptám špatně.

„Ale jaký to bylo, prosim tě, no udělala sem se, ale tady nejde o sex, jde o to, že se vodkopal, rozumíš. To bylo to podstatný, potom, samozřejmě až potom!, z něj vylezlo, že je ženatej, ale se ženou už nežije dva roky, ženatej je tři, děti nemají, ona bydlí v Jílovým u rodičů.“

„Aha.“ No, to se Bohdance stává. Ale zase to není zvláštní, nám je totiž už dva roky třicet – což my říkáme, abychom se cítily mladší. Takže je nám dvaatřicet a to jsou už všichni chlapi ženatí nebo rozvedení. Ti, co nejsou, ti jsou podezřelí a s těmi my se raději neseznamujeme, protože pak se ukáže, jako Bohdanka zrovna zjistila, že oni vlastně taky ženatí jsou. Nebo jsou případně tak trochu homosexuální nebo buddhisti nebo se jinak vyřazují ze soutěže a když si s nimi jedna začne i tak, z toho pak plynou jenom samé potíže.

„Ty řekneš aha, jenomže, tohle je přesně to, co my nesmíme, rozumíš, co jsme si svatosvatě zakázaly, někde se kurvit s chlapem, co mu doma brečí žena. Vopuštěná.“ Bohdanka má sociální cítění. Ona si vždycky představuje, co na to ty druhé ženy tam někde.

„Třeba není smutná. Třeba se ho ráda zbavila, Sávy…“ zkouším to ještě uhrát na běžné životní peripetie a mrkám přitom na hodiny, jestli se mi to nadělení v troubě nepřipaluje.

„Hele, Zu, jsi milá, že se to snažíš zlehčit, ale prostě sem už zase v prdeli.“

„Tak přijeď, bude štrúdl,“ říkám a pokládám telefon.

Moje kamarádky mi říkají Zu už asi pětadvacet let. Dřív jsem si myslívala, že Zu časem odejde a nahradí ji solidní Zuzana, ale asi ještě nepřišel ten čas. A navíc mám tvářičky s dolíčky, co se sice s věkem trochu podlévají sádlem, ale z nosu mi nikdo nevygumuje pihy, takže Zu bude asi držet fest. Sedím v kuchyni a dívám se na hodiny, co mi dala maminka k jedné svatbě, která se pak nakonec nekonala. Na těch hodinách jsou holubičky. Ani nejsou vyřezávané, mají jenom na ciferníku takové ty kýčovité obtisky. Měly to být postelové hodiny, ale o to já se v posteli nikdy nezajímám, kolik je hodin, a tak jsou z nich hodiny kuchyňské, a visí ještě trochu ve stínu vedle okna, aby tak moc nevadily. Maminka je z venkova a na jejím vkusu je to vidět. Na mém vkusu je to taky vidět, ale protože čtu všechny moderní časopisy pro moderní ženu, tak jsem se to svoje dětství a dospívání časem naučila kamuflovat, stejně jako ty dolíčky vtahováním tváří. Přemýšlení mi trhá zvonek u dveří.

Myslela jsem, že to bude Bohdanka s vínem, balíčkem Peter a rozlícená dlouhou cestou v metru, plném dalších provinilých chlapů, ale je to pan Helekal, opravář z vedlejšího činžáku. Ani jsem si neuvědomila, že má dnes přijít, jenom moje podvědomí si to pamatovalo, a tak mě donutilo upéct ten štrúdl. Pan Helekal si ho už u dveří vyložil jako dárek. Natáhl vzduch a mlsně prohlásil:
“Jestlipak dáváte rozinky taky do rumu, Zuzanko Nováková.“

Pan Helekal je svobodný mládenec ve věku, kdy už to přestává být podezřelé a začíná to být docela prostě natrvalo. Je to opravář bez škol, ale zato s talentem. Říká mi vždycky celým jménem a občas se o mě v úzké koupelně záměrně trochu štrejchne, ale bývá čistě umytý a oblečený, a tak si nechávám komentáře pro sebe, spravuje totiž dobře a rychle.

„Dávám je do rumu, pane Helekal. Odložte si. Kde je koupelna víte, já zase vím, kde je kafe.“

Sypu kafe do červeného hrníčku Nescafé a myslím na chudinku Bohdanku, jak se sem žene, abych vyslechla její spravedlivé rozhořčení, a to plémě cizácké, jak ona vždycky říká, jsem si zatím nasadila do bytu. Můj byt je tak malý, že se v něm nedá nikdo pomlouvat, protože by to musel slyšet. A pomlouvat jednoho muže před jinými muži, to se nehodí – oni by se třeba mohli znát. Kdyby tu teď byla Bohdanka, tak by mě žertem sepsula, že pořád pletu věci dohromady, ale já tomu říkám nacházení souvislostí a legrace to podle mě není. Často se totiž ukáže, že jsem měla pravdu.

Cukruju tedy v kuchyni štrúdl a naslouchám, jak pan Helekal rachotí s mojí pračkou.

„Je to to ložisko jako minule, Zuzanko Nováková, bude to za chvíli hotový, a copak dělá moje kafíčko?“ objevuje se jeho hlava ve dveřích.

Kafíčko už stojí na podnose s koťátky v košíku, dalším dárku od maminky k další zrušené svatbě. Já jsem totiž  taková Zuzanka Nováková-Zrušená. Jeden ženich mi utekl meditovat do Tibetu a přivezl si z kláštera domů krásnou thajskou manželku, druhému se začalo zdát, že manželství vlastně v moderní době nemá smysl, zrovna když jsme rozeslali svatební oznámení. Přátelé, co mi zůstali po obou těch skorosvatbách, mi už myslím zůstanou navždycky. Bohdanka má jedny krásné šaty, co si koupila jako moje svědkyně k té druhé zrušené svatbě, a vždycky když v nich jde do divadla, kam jdeme obyčejně spolu, říká mi s pyšným úsměvem: „Nevím nevím, jak bys mě bývala tenkrát trumfla, holčičko.“ Ony mají totiž výstřih až na zadek, a to já jsem jako nevěsta neplánovala.

Bohdanka se objevila zrovna ve chvíli, kdy pan Helekal pořádal druhý konec první štrúdlové nožky.

„Co to je?“ houkla na mě přísně.

„To je pan Helekal, právě mi opravil pračku, je užitečnej,“ bráním se trochu zbytečně. Já za tu shodu náhod nemohu, to jsem přece nemohla vědět, že bude Bohdanka mít těžké srdce. Zato jsem věděla, že bude sobota a já budu mít plný koš špinavého prádla. Kdyby pan Helekal nepřišel, budu muset příští týden chodit nejspíš v plavkách.

„Steinerová.“ Bohdanka napřáhla rozhodnou pravici k panu Helekalovi, levicí zatím postavila na stůl chardonnay, které koupila v Delvitě Lev-ně. Cigarety pro začátek zůstaly v kapse kabátu.

Pan Helekal mě šokoval. Zlehka otočil její vytrčenou pravici a políbil ji noblesně na hřbet: „August Helekal, k vašim službám, slečno…křestní jméno jste ráčila nechat doma?“

Zírám. Bohdanka taky zírá. „Bohdana,“ sdělí o poznání slabším hlasem a dokonce se lehce pokrčí v kolenou. Večer se začíná vyvíjet nepředvídaným způsobem.

Pan Helekal má sice už hotovo, ale nikam nespěchá. Zakusuje se srdnatě do štrúdlu a stejně srdnatě diskutuje s Bohdankou, která se překvapivě nestaví do bojovné pozice. Ona ani nemůže, má krátkou sukni a musí držet způsobně nohu přes nohu. Po krátké úvodní výměně informací, ze které vyplývá, že Bohdanka je jazzová zpěvačka, pan Helekal oznamuje, že mezi svými nekulturními známými platí za milce hudby. Před pěti lety měl dokonce předplatné do opery, takže umí zpaměti nějaké sólisty a jednoho dva dirigenty. Bohdanka to chápe jako cit pro umění a uvolňuje se. Já se snažím přispět do debaty zásluhami páně Helekalovými ohledně své pračky, karmy a žehličky, které spravuje v pravidelných intervalech, ale ukazuje se, že dnes se už nikdo o praktické věci zajímat nebude. A tak se stávám pochodujícím kávovarem a následně i sklepmistrem, zatímco oni dva diskutují o posledním vývoji v jazzové hudbě. Bohdanka se několikrát zkusmo zmíní o nějakých ženských jazzmankách, vlastně, jako ona říká, jazzwomankách, a je v tom cítit trochu ten její feminismus, ale pan Helekal se nedá vyvést z míry a prohlásí uznale něco o hlubokém sametu v ženském hlase, čímž si připíše bod. Já se v té debatě nemohu zapojit, protože jazzovou hudbu nechápu. Poslouchám stanici Radiožurnál a zpívám si spíš ve vaně nebo při mytí nádobí, a to tak ještě nějakou lidovku nebo přinejlepším lezu do zelí našim slavicím. Bohdanka, to je jiné kafe. Už je celá vínem rozhicovaná a navíc zapomíná pana Helekala informovat o tom, že ona nikdy nikomu nic zadarmo a snadno, dokonce přivírá pichlavé oči a nechává se opěvovat. Dívám se díky tomu jejímu kočičímu vábení najednou na pana Helekala docela jinak, dokonce si poprvé všímám, že má docela pěkná ramena a že s tím jeho věkem to možná není tak docela ztracené, třeba mu není víc než pětačtyřicet. On si už mezitím všímá, že Bohdanka má bujnou hruď a že je sice vzdělaná a celkově způsobilá, ale ne nepřístupná.

Odcházejí něco po desáté, štrúdl už je docela snědený, pračka docela v pořádku a já si říkám, že tahle souvislost by mě tedy nenapadla, i když jinak mám na to talent. O bolestné epizodě s umělcem Sávou nepadlo ani slovo, a já o tom samozřejmě nezačínala, jsem přece taktní. Bohdanka se plavně nazouvá do kozaček, je už zcela zjevně rozhodnutá zapomenout na včerejší trpké zklamání, a jenom cestou ze dveří se ke mně nakloní a špitne: „Asi se taky nechám opravit.“