(pro g_morr) Možná by to opravdu stálo za pár slov: Zdá se mi, a nevím, jak běžné to je, že osamělý člověk, myslím člověka, který žije už léta sám a který se těší z každé návštěvy svých blízkých, co jiného už mu zbývá, zkurvená osamělost, tak takový člověk "hraje" při každé z nepříliš častých návštěv, malé představení, které má tři fáze. První fáze "bolest" je přehlídkou utrpení, která musí snášet, bolesti zad, nohou, píchání na prsou, cokoli, aby dokázal jak těžké to má, myslím, že je to spíš podvědomé, než chtěné, jakoby za neduhy těla skrýval hlavní důvod svých smutků. Když tato fáze skončí, nastupuje "monolog", fáze ve které se osamělý potřebuje vypovídat, v tu chvíli nemá cenu ho přerušovat, obtěžovat, nejde to, potřebuje povídat. Poslední, sladší část "smíření" už je celkem příjemná, v ní se najde místo na věty "a co ty, jak se máš?", na úsměvy a vlídná slova. Myslím, že když takového člověka nenecháte dlouho samotného, první dvě fáze se značně zkracují. Štěstí je, když se podaří aby zmizely úplně.
Tak nevím, jestli jsem to vystihl? |