„Milá slečna…“

hm, zajímavé oslovení

vůně

růží,

oranžová

obálka.

Dopisní papír…

liliově

bílý

„… chci Ti jen říct,…“

jé, už je to tady,

srdce

mi

buší

jako

zvon,

v roztouženém

očekávání

pokračuju

ve čtení…

„…že to byl omyl, promiň.“

Úsměv mrzne,

srdce chladne

láska,

ta

nejmocnější síla,

co

hýbe

celým

světem,

ta přece

nikdy,

nikdy

neuvadne,

nebo snad ano?

Scvrkávám se do sebe,

hroutí se mi schránka,

jako zlé síly,

co nevybuchují,

ale padají,

padají,

padají,

ani pořádně

nevědí kam,

na jak dlouho,

kolik …