|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Toho dne se měla konat další poprava.
Veronika to dnes ráno zaslechla u kupce, a její muž, římský voják, jí u snídaně tuto skutečnost potvrdil. Potom měl naspěch, neboť měli být popraveni tři zločinci a vojáci měli mnoho práce při přípravě poprav.
Veroničin muž žil se svou ženou v Římě, ale před nějakou dobou ho armáda převelela do Jeruzaléma. Byla to pro oba manžele dost špatná zpráva, taková nudná provincie, oba měli v Římě okruh známých. Ale proti rozkazu se nedalo nic dělat a navíc tu byla větší naděje na povýšení. To by se potom mohli přestěhovat zpět do Říma a koupit si na stará kolena nějakou latifundii, možná i pár otroků.
Tak se oba utěšovali, ale v Jeruzalémě žili již rok a stále nic nenasvědčovalo nějakému povýšení. Dokonce na tom nebyli finančně nejlépe a tak si Veronika vzala domů nějaké lepší šití. Nyní měla zakázku pro jednu pannu na vdávání, která měla ruce obě jaksi levé, zato bohaté rodiče. Veronika pro ni ozdobně obrubovala utěrky z jemného bílého pláténka.
Domek, který si manželé pronajali, byl výhodně postaven na Via Dolorosa přímo u cesty na Golgotu a tak Veronice nikdy nic neušlo. Před domkem měla lavičku a tak i dnes si honem chystala šití, aby viděla celé to dění při cestě na holý kopec Golgotu.
Ano, smutný průvod již vyrazil. Vojáci napřed vedli v okovech dva sveřepě se tvářící muže. Oba si nesli přes rameno horní břevno kříže. Ani celonoční mučení je nezbavilo sil a při pohledu na ně si Veronika pomyslela, jak je dobře, že Řím drží pevně svou moc zde v Judei.
Pak šel ohromný zástup lidí, v čele několik vojáků, kteří vedli mladšího muže. Byl to ten člověk, o kterém se tu v poslední době hodně povídalo. Prý o sobě prohlašoval, že je nějaký král. Jiní říkali, že to je černokněžník a jiní mínili, že to je zcela obyčejný podvodník.
Jak se blížil, Veronika si ho lépe prohlížela. Měl krásnou, jemnou tvář, která však nyní byla bledá. Bílé čelo měl dokrvava poškrábané jakýmsi trním, ktaré měl omotané kolem hlavy. Nesl si na ramenou také břevno, ale zrovna když se průvod přiblížil k místu, kde seděla Veronika, muž klesl k zemi. Jeden voják z doprovodu se přiblížil a nakopl ho, ale když mladý zločinec nevstal, voják poručil nějakému člověku, který stál opodál, aby převzal břevno a pomohl je dál nést. Zločinec se pokoušel vstát, když mu odňali břevno, ale byl strašně vysílený. Voják se zrovna chystal k dalšímu nakopnutí, ale Veronika to nevydržela, vstala, popadla utěrku, kterou zrovna obroubila a utřela vysílenému krev a pot z obličeje. Muž na ni pohleděl. Byl to tak zvláštní pohled, že se Veronice vybavoval ještě po mnoha letech. V jeho pohledu byla skryta všechna láska a všechna bolest lidstva. V tom jeden z vojáků muže ještě jednou nakopl. Pak ho popadl a prudce postavil na nohy.
Průvod se dal znovu do pohybu.
Veronika se posadila, dala ruce do klína, chvíli se dívala za tím trestancem. Utěrka, která byla pošpiněná od krve a potu toho muže, spadla pod lavičku. Pak Veronika popadla novou utěrku a chystala se rychle nahradit ztracený čas, když zjistila, že na práci vůbec nevidí. Měla oči tak plné slz, až se jí zdálo, že je náhle tma.
Proto vstala, vzala utěrky a potřeby k šití a šla do domu. Po chvíli si vzpomněla, že tam někde nechala ležet pošpiněnou utěrku, a tak znovu vyšla a rozhlížela se, kde utěrka je. I přes tmu, která se opravdu udělala – nebylo to jen očima plnýma slz – utěrku našla. Sehnula se, zvedla ji ze země a místo pošpiněného kusu látky spatřila obraz zmučené mužské tváře s bolestným a zároveň laskavým pohledem na blyštivém zlatém pozadí.
* * * * *
veraikon — podle pozdější křesťanské tradice pravá podoba Krista obtištěná do plátna. Cestou na Golgotu podala Kristovi žena jménem Veronika šátek na otření potu. Takto obtištěná "pravá podoba" byla ve středověké ikonografii častým motivem. Z lat. vera icon "pravý obraz" (vērus "pravý, skutečný" + īcōn f. z řec. eikón [εἰκών] "obraz"). Vzhledem k legendistickému charakteru Veroniky se obecně soudí, že jméno Veronica vzniklo metathesí z veraicon.
|
|
|
