|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
| Příběhy psané na kus hadru. Koho zajímají? Nikdo nepočítá vteřiny a minuty, nikdo neví, kolik má ještě času. Nechci už ležet pod stolem v rohu, nahá, mrtvá a čekat co zase nastane. Zabíjíš mě slovem i úderem. Stále dokola. Kdo mě odsud odvede a nedovolí otočit se zpět? Veselé obrázky. Živé mrtvoly křičí a ztrácejí části svých těl. Hraješ si na doktora. Neúnavně prosím o slitování. Stále dokola. Opíjím se do sladkého nevědomí, odkud není úniku. Nemiluješ, jen neovládáš své pudy. Oznamuješ holou větou, že svět se točí a my sním. Medový hlas. Ani nevíš, jak moc tě nenávidím, jak moc se mi hnusí každý tvůj dotek, každé tvé slovo, každý pohled, každá myšlenka. Odejdi z mého života. Prosím o život. Stále dokola. Naše životy jsou jen otřelé fráze, které nikdo neposlouchá a my sami je taky nebereme vážně. Končíš se mnou, křičím. Buším do stěn, volám z okna a skáču ze střech. Ubližuješ, je ti dobře? Svázaná na zemi pod stolem sleduji svého spokojeného králíčka. Stále dokola. Stejný film, stejný den, stejná šou, stejné věci, stejní lidé, stejný křik, stejná bolest. Neustupující strach z následujících minut. Komu psát, když není o čem. Vidím, jak mě sleduješ. Stále dokola. Nepouštíš mě z dohledu, hlídáš jako pes něco, co ti nepatří. Štěkáš a koušeš. Krutost nemá hranic. Vybočuješ z řady. Nudné proroctví. Vprostřed zvonu je ohlušující ticho. Tvé nadšení z bolesti mě dojímá k slzám. Děsím se tvé přítomnosti, padám do neurčita. Stále dokola tě prosím o smrt. Plané naděje, nic vám už nezbude. Okamžik stvoření končí pod rozvrzaným stolem a rukama v poutech. Vždy a stále stejné. Všude dráty, klubka štěstí. Pomalu je rozmotáváš. A bolí to jako vždy. Vědomě ubližuješ a nehodláš s tím nic dělat. Ptám se stále dokola: Proč? Nechceš mít hodnou holčičku, ale potřebuješ panenku na hraní.Upletu ti svetr, ať se můžeš předvádět. Co ti chybí ke štěstí? já ti to neumím dát. Tak promiň, už budu muset zemřít. Asi to nepochopíš, jako sebe. Už bylo psáno, že něco končí a něco začíná, něco se rodí a něco zmírá. Žádám, prosím, škemrám! Máš dvě možnosti. Buď a nebo. Škoda, mohlo to být lepší. Sbírám zbytky své identity a končím s úklidem. Nezajímáš mě. Nevrátím se. Už nikdy. Bojím se tě příliš mnoho, inženýre lidských duší. Znavená lehám do své rakve, ve svém hrobě. Hloupost visí ve vzduchu a čeká na smilování. Nikdo neodpovídá. Odpuštěno? Kdo ví, já už to nebudu. Vyrovnám se s tvým svědomím. Utíkám pryč. Pryč od tebe, pryč od sebe, hledat jiný stejný život. Nechci tě mít, poslouchat ten drsný chraplavý křik! Mám tě dost!!! Utíkám, stále dokola. Kdy už bude konec marných snů, zbabělých slov, omluv a proseb? Proč mám donekonečna žádat smrt? Řídíš svět počítačem. Přeji si probudit se z toho snu. marná snaha po něčem, co je ještě marnější. Kam se poděl respekt a charakter?Kde je vina a kde odpuštění? Kam zalezla milost a víra? Kdo nám odpoví na vše co chceme vědět? Obilí se klaní k zemi a my se vraždíme. Za koho? Za co? Brouzdám se potokem zapomnění.Moc to nejde, byl jsi příliš silný. Život nám běží mezi prsty, víčka se zavírají a my dobrovolně opouštíme stanoviště zvící tělo. Trest je dlouhý a krutý, modlím se k nebi, aby spadlo. Mám zase strach. Co s tím můžu dělat? Proč radíš rybám pod ledem, aby se nadchly? Hlouposti, věty, činy. Ty tě dělají šťastným, ne já. Krev je černá a já s ní plavu do špinavého moře. Pálí to. Mnoho věcí a radiace. Polykáš sám sebe, rozhlížíš se. V zrcadle je tma. Skočím dolů, ale nemám sil učinit rozhodnutí o svém letu. Bráníš mi žít, myslet, poslouchat a sledovat. Všechno je tak černé, zkrvavené. Nechci na nic myslet. Jen odletět. Proč mě nenecháš žít, když musím? Panická hrůza z budoucnosti, bolest při vzpomínání. Výplachy mozku pomůžou snad tobě, snad mně. Zdokonaluješ se v demolicích každým dnem víc a víc. Nepřemýšlíš nad smrtí. Prostě zabíjíš. Odmítáš neposlušnost. Zbraně do střehu a hrátky s peklem. Pospícháš pryč a vyžaduješ čekání. Nezamykej, bojím se tu. Vysoko v oblacích čekám na zázrak. Kdosi zvoní. Volám o pomoc, telefon odpojen. Škoda mluvit. Zbytečná dokonalost v chápání umírající zvěře. Chytám motýly. Bojí se mě jako já tebe. Smrt ukazuje prstem a vybírá si svou daň. Volám na ni, mám asi haluz. Proč si mě ještě nevzala?
|
|
|
