Cáry a klišé

Občas si zpívám. Doma i venku, někdy nahlas, někdy jen tak v duchu, pro sebe. Tuhle jsem se přistihla, jak si v kuchyni pobrukuju „cáry vlajky hvězdnatý po kopcích vítr svál“, a opět, jako mnohokrát, jsem pocítila takové zvláštní chvění uvnitř, jako když někdo brnkne na neviditelnou strunu.

Prostě se mi to stává. Nechám se snadno dojmout. Dokážu se rozbrečet nad scénou ve filmu, stejně jako nad stránkou v knize. Můžu si stokrát říkat, že je to záměrně vypočítané na efekt, stejně můj první impuls je podlehnout.

A tak jsem se tentokrát nad těmi cáry vlajky trochu zamyslela.

Kdybych podobné spojení četla někde v básni, pravděpodobně bych autorovi vytkla, že používá oběhaná klišé. Že se známým stereotypem snaží zasáhnou nějaký dávný archetyp v nás čtenářích.

Najednou jsem znejistěla. Proč vlastně ne?

Dovedu si docela dobře představit, jak i dnes pro cáry nějaké vlajky dokáží lidé jednat impulzivně, na základě citu, a v rozporu se soudností a pudem sebezáchovy vykonat činy, které v závislosti na okolnostech bývají často označovány za hrdinské. Nic na tom nemění ani fakt, že pokud podobný impuls přežijí, říkají si dodatečně: co mě to napadlo a kam jsem dal rozum.