Rána pro něj představovala vždycky jakési zvláštní kouzlo jako když držíš v dutině mezi dlaněmi motýla a posloucháš šelesty které vydává, aby se osvobodil, nebo když držíš mušli a posloucháš moře. Potom motýla obyčejně vypustíš. Tlumený hluk ulic a spěch. Je ráno. Slova a tváře splývají. Žádné pomalé, teplé a něžné vcházení slunce mezi stíny prostěradla.

Na jeho parapetu chvíli seděl jakýsi motýl,  sledoval ho skrze sklo - je prič. Možná, že se ho lekl - to asi není dobré znamení. Chvilku přemýšlel nad tím, čím by mohl zvýšit svou atraktivitu pro motýly. Možná kdyby se oblékl do pestrých barev, možná to co platí pro lidi, platí i pro motýly.... Usmál svým nápadům. Měl úctu ke každému, o kom se dalo říct, že má křídla a používá je.

Zašel do koupelny, provedl rutinní higienu a chvíli se pozoroval v zrcadle. Vyšel z domu a spěchal do procesu. Snažil se číst z tváří chodců životní plány a sny, které se v nich určitě nějak odrážely.

Kostelní zvony. Už není ráno, je pryč, uletělo.